Svrchní proterozoikum
Na geologickém obrazu území Prahy a jejího okolí se velmi významným podílem účastní horniny svrchního proterozoika (starohor), jejichž stáří dosahuje něco přes půl až téměř tři čtvrtiny miliardy let. Odhadovaná mocnost celého komplexu čítá okolo 8 000 m. Je součástí velké regionálně geologické jednotky středních Čech - Barrandienu, a to jak jeho severozápadního, tak jihovýchodního křídla. Proterozoické horniny vystupují zčásti přímo na povrch terénu, zčásti jsou kryty mladšími uloženinami v severní i jižní, resp. jihovýchodní části území mapy. Hluboko pod povrchem pak tvoří podloží prvohorní pánve Barrandienu. Proterozoické horniny se na území Prahy a v jejím okolí tvořily v mořském prostředí. To mělo - podle řady znaků - z větší části hlubokovodní ráz, zčásti ale šlo i o mělkovodnější podmínky. Ze širšího pohledu jde patrně o analogie prostředí dnešních ostrovních oblouků a aktivních kontinentálních okrajů. Proterozoické usazeniny barrandienské oblasti jsou zastoupeny z největší části špatně vytříděnými úlomkovitými horninami řady břidlice-prachovce, drobami různé zrnitosti a posléze slepenci. Horniny byly ukládány hlavně činností turbiditních proudů, podmořských skluzů a bahnotoků. Současně se sedimentací v určitých obdobích probíhala také vulkanická činnost, kdy místy docházelo k podmořským výlevům nejprve zásaditých a později i kyselejších láv (bazaltů, andezitů, ryolitů) a k explozím, vedoucím ke vzniku sopečných tufů.
Možnosti podrobnější stratigrafické klasifikace prekambria Prahy a okolí jsou omezené (např. J. Mašek in Z. Pouba et al., 2000). Základní chronostratigrafické zařazení této jednotky se opírá o mikropaleontologické nálezy, radiometrické datování a o vztah k nejstaršímu členu barrandienského paleozoika - kambriu. Tento vztah (studovaný mimo území naší mapy) je vyjádřen již dávno známou úhlovou diskordancí, obrážející předkambrické zvrásnění svrchnoproterozoické jednotky i následný mocný odnos. Geochronologická data, získaná různými metodami (K-Ar, Rb-Sr, U-Pb) z vulkanitů i sedimentů barrandienského prekambria se pohybují od 525 do 700 milionů let. Zjištěné mikrofosilie jsou charakteristické pro svrchnoproterozoické jednotky rifej a vend (M. Konzalová - B. Pacltová in Z. Pouba et al., 2000). Obdobné komplexy, jako je prekambrium pražské resp. celé středočeské oblasti, známe i odjinud. Nejvíce podobností nacházíme ve svrchnoproterozoické formaci francouzské Bretaně a Normandie zvané briover. Barrandienské proterozoikum dělíme na základě litologických charakteristik do několika částí. Základními litostratigrafickými jednotkami jsou starší kralupsko- zbraslavská skupina (obsahující vulkanity) a mladší štěchovická skupina (bez vulkanitů). Kralupsko-zbraslavská skupina se dále člení na dvě souvrství (resp. podskupiny). Starší z nich je blovické souvrství, charakterizované přítomností vulkanitů bazaltového složení a silicitů, a nad ním je souvrství davelské s kyselými a intermediálními vulkanity (včetně tufů) a s lečickými vrstvami jako nejvyšším členem. Štěchovická skupina se dále nedělí. Její součástí jsou i polohy dobříšských slepenců.
Komplex hornin barrandienského proterozoika je tektonicky porušen a velmi slabě regionálně metamorfován. Intenzivní předkambrické tzv. kadomské (assyntské) vrásnění je doloženo přítomností velkých vrás, břidličnatostí, zlomy, pásmy drcení aj. Předkambrická regionální přeměna se projevuje hlavně ve vulkanitech, a to vznikem albitu, chloritu, epidotu aj., méně v sedimentárních horninách (vznikem sericitu, albitizací plagioklasů). Proterozoické soubory jsou navíc postiženy i paleozoickými (zejména variskými) a mladšími deformacemi, hlavně radiálními poruchami (zlomy, přesmyky aj.), což dokládají přítomné žíly. Některé proterozoické horniny Prahy a okolí mohou mít praktický význam jako stavební, příp. i jiné suroviny. O jejich dobývání v minulosti svědčí zejména četné lomy nacházející se např. podél Vltavy. Surovinou pro výrobu stavebního a silničního kamene a drceného kameniva mohou být za příznivých okolností především droby a vulkanity, jakož i silicity (buližníky). V současné době je v širokém okolí největší těžebnou kamene a kameniva velkolom ve Zbraslavi, kde se těží hlavně vulkanogenní horniny davelského souvrství. Donedávna měl obdobný význam klecanský velkolom těžící kontaktně metamorfované droby. Zvětralé a navětralé zjílovělé proterozoické prachovce a břidlice představují místy cihlářskou surovinu (cihelny v Uhříněvsi a Dolních Jirčanech, okolí Dolních Břežan). Proterozoické silicity se zkoušely jako surovina k výrobě ferosilicia, a též jako prubířské kameny. K tomuto účelu bylo možno použít spíš některých kontaktně přeměněných drob.
V severní části území mapy (tedy při s. okraji Prahy) se vyskytuje petrograficky poměrně monotonní proterozoický komplex většinou v nesouvislých menších plochách zvl. na elevacích; v souvislejších profilech pak vystupuje v údolí Vltavy a dalších toků. Proterozoikum tu je součástí sz. křídla Barrandienu a litostratigraficky patří kralupsko-zbraslavské skupině, a to její starší části. (Typová lokalita této jednotky se nachází mimo území mapy v Dolu sv. od Libčic n. Vlt.). Z regionálního hlediska jde o součást tzv. zbirožsko-šáreckého pruhu, charakterizovaného výskyty buližníků.
Horninový soubor proterozoika v s. okolí Prahy zahrnuje převážně usazené horniny (resp. jejich velmi slabě přeměněné ekvivalenty) - droby, prachovce a břidlice, spolu s charakteristickými vložkami silicitů (buližníků) a černých břidlic. Jen ojediněle se vyskytují horniny vulkanického původu - bazalty, resp. metabazalty (dříve spility). Zřetelné usměrnění a slabá fylitizace se projevuje v západním i východním úseku s. částí území, např. z. od Horoměřic a Úholiček, sv. od Troje a v Ďáblicích. Ve středním úseku - v Povltaví - jsou horniny metamorfně téměř nepostižené. Vcelku převažují droby nad prachovci a břidlicemi. Jde zpravidla o mnohonásobné střídání poloh těchto horninových skupin, odkrytých dobře např. v údolí Vltavy, v Drahanském údolí či v některých lomech (Klecany). Nezřídka tyto horniny tvoří různě velká nepravidelná tělesa. V Tichém údolí aj. lze např. v drobách pozorovat uzavřená tělesa prachovců o rozměrech několika desítek metrů. Droby jsou masívní, místy usměrněné černošedé horniny. Většinou jsou jemně a středně zrnité, jen v menších výskytech bývají hrubě zrnité. Jsou tvořeny jednak základní hmotou, odpovídající většinou prachovcům, jednak úlomky psamitových (pískových) rozměrů, tvořenými křemenem, živci (hlavně albitem, vzácněji draselným živcem), horninami sedimentárními i vyvřelými, chloritem, muskovitem, místy biotitem aj. V nepatrném množství se vyskytuje uhlíkatý pigment, některé těžké minerály (epidot, amfibol, pyroxen, zirkon, turmalín, granát) aj. Poměr základní hmoty a psamitických úlomků značně kolísá.
Prachovce a břidlice jsou černošedé, často jemně laminované. Tvoří vložky v drobách, s nimiž se rytmicky střídají nebo jsou s nimi v chaotickém vztahu. Ve složení prachovců a břidlic se v různém poměru uplatňují hlavně zrníčka křemene a živců spolu s jemnými šupinkami slíd a chloritu. Pigmentaci působí především uhlíkatá substance, přítomná jen v nepatrném množství. Významněji (až několik %) je přítomna v černých (grafitoidních) břidlicích. Silicity (známé spíše pod starším názvem buližníky) vystupují v protáhlých proměnlivě mocných tělesech o délce od desítek m do 2 km. Tvoří významné hřbety a elevace (Ládví v Ďáblicích, Kozí hřbety, Divoká Šárka, aj.). Bývají černošedě i jinak (narůžověle, nafialověle šedě) zbarvené, většinou masívní, zčásti i usměrněné; nezřídka jsou brekciovité, s četnými žilkami druhotného bílého křemene. Jsou složeny prakticky výhradně z křemene v podobě mikroskopické mozaiky zrnek nestejnoměrné velikosti, protínané žilkami tvořenými hrubšími zrnky. Ve stopách je přítomný uhlíkatý či hematitový pigment, jemný muskovit aj. Silicity bývají provázeny černými břidlicemi, z nichž jsou uváděny nálezy mikroorganismů (bakterií, sinic - B. Pacltová - Z. Pouba, 1975). Tělesa velmi slabě metamorfovaných bazaltů (metabazaltů - spilitů) jsou známa pouze z výskytů u Dolních Chaber. Jde tu o šedozelené, vcelku masívní horniny, složením odpovídající zeleným břidlicím. Obsahují albitizovaný plagioklas, aktinolit, minerály zoisit-epidotové skupiny, zbytky pyroxenu, leukoxen, též něco křemene, karbonátu aj. (J. Zoubek in Straka et al., 1989). Jsou tu pravděpodobně přítomny i bazaltové tufy (metatufy).
Proterozoický komplex při j. a jv. okraji Prahy a v jejím jv. okolí (okolí Zbraslavi, Kunratic, Uhříněvsi, Úval, Říčan a Jílového) se liší od proterozoika s. okolí Prahy nejen nižším stářím, ale i celkovým rázem horninových souborů. Patří k jv. křídlu Barrandienu a zahrnuje vyšší část kralupsko-zbraslavské skupiny, tedy převážně davelské souvrství, spolu s daleko více rozšířenou skupinou štěchovickou.
Horniny patřící kralupsko-zbraslavské skupině vystupují v rámci území mapy na dvou místech - jednak při j. okraji Zbraslavi, jednak v Říčanech a v jejich j. okolí. V obou případech jde o antiklinální struktury, které vystupují z podloží štěchovické skupiny. V okolí Zbraslavi patří horninový sled téměř výhradně davelskému souvrství (např. Röhlich - Fediuk, 1964) odkrytému v údolí Vltavy a Břežanského potoka, na okolních výšinách i ve zbraslavském velkolomu. Souvrství buduje silně protaženou antiklinálu utínanou na SZ závistským přesmykem. Na Říčansku vystupuje horninový soubor kralupsko- zbraslavské skupiny v brachyantiklinále, která je na V přerušena granitoidy středočeského plutonu a zčásti překryta prvohorními sedimenty tehovského metamorfovaného ostrova. V jádře antiklinály vystupují sedimenty s menšími tělesy bazaltu a silicitu. Tyto horniny představují nejvyšší část starší jednotky (blovického souvrství) kralupsko-zbraslavské skupiny. K sedimentárním horninám zmíněné starší jednotky patří páskované břidlice a prachovce s vrstvičkami drob (u Svojšovic) a droby. Mezi těmito drobami, které jsou převážně jemně a středně zrnité, jsou i hrubozrnné až slepencovité droby (na Holém vrchu u Otic). Hlavní těleso výlevného bazaltu je mocné několik desítek metrů a probíhá v j. okolí Říčan ve směru SSV-JJZ. Hornina je zelenavá, usměrněná a obsahuje křemenné mandličky, albit, amfibol a chlorit. Další ojedinělá tělesa, tvořená masívním, hruběji zrnitým bazaltem, jsou patrně ložní žíly. Davelské souvrství je charakterizováno hlavně přítomností vulkanitů středního a kyselého složení, vzniklých podmořskými výlevy a explozemi. Bazalty jsou ojedinělé. Přítomny jsou i usazené horniny - prachovce a břidlice s drobami, jakož i smíšené horniny (tufity). Soubor hornin davelského souvrství na Říčansku obsahuje ve srovnání se Zbraslavským méně výlevů a vcelku jemněji zrnitá pyroklastika. Sled hornin davelského souvrství uzavírají černé prokřemenělé břidlice lečických vrstev. Mezi vulkanity davelského souvrství lze odlišit několik hlavních typů. V ojedinělých ložních žilách, až několik desítek metrů mocných, vystupuje intruzívní andezit, označovaný jako křemitý spilit a tvořený albitem, chloritem, křemenem aj. (j. od Záběhlic - zde s výskytem axinitu, aj.). V zářezu u zbraslavského nádraží je zastiženo výlevné těleso bazaltu ve formě polštářových láv (např. Röhlich - Fediuk, 1964). Ryolit (resp. albitický ryolit) tvoří velké výlevné těleso, několik set metrů mocné, a několik menších těles jz. od Zbraslavi. Je jím mj. tvořen vrch Cukrák. Jde o značně světlou horninu bohatou křemenem, s drobnými albitovými vyrostlicemi. Mezi horninami davelského souvrství převládají tufy ryolitu a dacitu. Mají různou zrnitost a podle toho je možno odlišovat celistvé tufy popelové, pískové (krystalové a litické) a posléze tufy lapilové a aglomerátové, které jsou nejhrubší. Popelové tufy bývají namodrale či nazelenale šedé, ostrohranné, často jemně páskované. Pískové a hruběji zrnité tufy obsahují jemnou základní hmotu a úlomky písčitých i větších rozměrů. Nerostnými součástmi v nich jsou albit, křemen, chlorit, jemná slída, úlomky přeměněných skel, epidot aj. Velké úlomky bývají tvořeny různými vulkanity i sedimenty. Lečické vrstvy tvoří dost stálý vůdčí horizont kolem 100 m mocný, tvořící na povrchu elevace a hřbítky (např. vrchy Radimovka j. od Předboře či Čihadlo v. od Zbraslavi). Prokřemenělé břidlice a prachovce lečických vrstev jsou šedočerné, ve zvětralém stavu až bělavé, často jemně laminované. Bývají deskovitě vrstevnaté. Obsah organického uhlíku v nich - přes výraznou pigmentaci - nepřesahuje 1 %. Místy jsou lečické vrstvy vyvinuty jako silicity (vrch Čihadlo). V břidlicích lečických vrstev z okolí Vraného a od Otic a Voděrádek popsala M. Konzalová (1981) mikroskopické organické zbytky. Jde vesměs o sinice a jednobuněčné řasy skupiny Monadofyta.
Štěchovická skupina (dříve pospilitová série) tvoří převážnou část jv. úseku území mapy. Jde o areál vymezený zhruba obcemi a čtvrtěmi Kunratice - Jižní Město - Uhříněves - Úvaly - Říčany - Zvole. Štěchovická skupina obsahuje téměř výhradně klastické sedimenty různé zrnitosti - od hornin řady prachovec-břidlice přes droby různé zrnitosti až po hrubé slepence. Jsou dobře odkryty v údolí Vltavy u Jarova a Vraného a v údolí Botiče, Rokytky, Břežanského a Říčanského potoka i v řadě opuštěných lomů. V podloží štěchovické skupiny všude předpokládáme horniny davelského souvrství. Břidlice a prachovce tvoří polohy od jemných lamin až po mocnější lavice, často deskovitě vrstevnaté. Jsou za čerstva černošedé, po navětrání nazelenalé, destičkovitě rozpadavé. Jsou tvořeny hlavně směsí jemného muskovitu a chloritu s kolísavou příměsí křemene, živců aj. Droby bývají masívní a vyskytují se v mocnějších - vícemetrových - i tenkých polohách či vrstvičkách. Jsou za čerstva namodrale šedé, v navětralém stavu nahnědlé či nazelenalé. Zrnitost je nejčastěji jemná a střední. Droby jsou složeny ze základní hmoty (která odpovídá většinou prachovci) a z úlomků písčité frakce. Tyto úlomky jsou tvořeny křemenem, kyselým plagioklasem, draselným živcem a muskovitem, jakož i úlomky jemnozrnných sedimentů a vulkanitů. Hruběji zrnité droby jsou bohatší horninovými úlomky.
Slepence a droby či prachovce s valouny vystupují zhruba ve střední části štěchovické skupiny, a to v různých úrovních. Nejde tedy o jediný horizont "dobříšského slepence". Slepence mají ráz paraslepenců. Jejich základní hmota se složením blíží drobě nebo prachovci a v ní jsou nepravidelně uloženy zaoblené či polozaoblené valouny a valounky. Z hornin, kterými jsou valouny a valounky tvořeny, jsou nejčastější droby a prachovce, vzácněji jsou přítomny kyselé i intermediální vulkanity včetně celistvých tufů, silicity, ojediněle žuly aj. Nejznámější lokalitou proterozoických slepenců jsou v našem území Modřanská rokle, další výskyty jsou např. v Horních Jirčanech, v z. okolí Říčan a i na jiných místech. Proterozoickými slepenci se podrobně zabývali zejména F. Fiala (1948) a P. Röhlich (1964). Z geologického hlediska lze za nejpozoruhodnější objekty svrchního proterozoika považovat mohutná defilé a pěkné odkryvy v Modřanské rokli, v údolí Šárky a v Tichém údolí, a pak zejména v údolí Vltavy j. i s. od Prahy. Tato místa bývají cílem geologických vycházek (např. Chlupáč, 1999). |
