Úvod

Materiál pro hodnocení inženýrskogeologických poměrů v rozsahu listu 1:100 000 je neobyčejně rozsáhlý, neboť převážná část území leží uvnitř hranice dnešní Velké Prahy, kde se koncentrovala výstavba mnoha průmyslových, dopravních (povrchových i podzemních), speciálně účelových a občanských objektů, s jejichž realizací byl v posledním století spojen jak běžný geologický, tak později specializovaný inženýrskogeologický a geotechnický průzkum nejrůznějšího rozsahu.

Při zpracování inženýrskogeologických podmínek jsme vycházeli z údajú 9 listů inženýrskogeologické mapy 1:25 000 z let 1977-1985, z nichž větší část již byla vydána tiskem včetně příslušných textových vysvětlivek. Do těchto map byly zahrnuty i výsledky průzkumu a podrobného inženýrskogeologického mapování v měřítku 1:5 000, jehož mapové listy v počtu 101 byly tiskově vydány Útvarem hlavního architekta, dnes Útvarem rozvoje hlavního města Prahy v letech 1961-1988 a pokrývají téměř celé území hlavního města. Ve vysvětlivkách a v obsáhlé dokumentaci k listům 1:25 000 a 1:5 000 jsou podrobně uvedeny, tabelárně a graficky zpracovány i geotechnické charakteristiky hornin a jejich zatřídění podle československých norem. Nechybějí zde ani údaje o měření hladiny podzemní vody ve studních a chemické analýzy vod. Vzhledem k danému účelu publikace i k obsahové vyváženosti jednotlivých kapitol jsme tyto, jinak velmi cenné údaje, omezili v textu na nezbytné minimum. Čtenář je v úplnosti najde v tištěných vysvětlivkách k jednotlivým listům map 1:25 000. Viz i články o hydrogeologických poměrech a o pramenech Prahy v této knize (kapitoly č. 22 a 23).

V této kapitole jsme se snažili podat ucelený přehled hlavně o geotechnických vlastnostech horninového prostředí z regionálně inženýrskogeologického hlediska na listu 1:100 000. Z toho je zřejmé, že jsme nemohli jít do větších detailů. Při zpracování inženýrskogeologických poměrů z území hlavního města Prahy jsme vycházeli z bohatých praktických poznatků a zkušeností, které byly z velké části publikované tiskem nebo uložené v archivních zprávách. Soubor údajů o inženýrské geologii Velké Prahy najde čtenář také v práci Z. Píchala a kol.: "Praha a inženýrská geologie", kterou vydala ČSVTS, pobočkou PÚDIS v Praze v r. 1979 u příležitosti 80-tých narozenin zakladetele čs. inženýrskogeologické školy akademika Q. Záruby.

Horninové prostředí

Je v užším slova smyslu součástí přírodního prostředí, které je vytvářeno širokým komplexem jevů. Pro inženýrskou geologii mají pak největší význam tzv. inženýrskogeologické složky prostředí, tj. horniny, podzemní voda, relief a geodynamické jevy. V následujícím textu se zaměříme především na horninové prostředí, které je dominujícím faktorem a na geodynamické jevy. Ostatní složky, jako morfologie reliéfu a podzemní voda jsou zpracovány v samostatných kapitolách.

Horninové prostředí na listu mapy je tvořeno neobyčejně složitou škálou stratigraficky rozdílných hornin od proterozoika až po kvartér. Rozdělíme-li jednotlivé horniny podle vlastností ovlivňujících výstavbu, můžeme na území listu vyčlenit celou řadu rajonů, které jsou vesměs na území Prahy v zástavbě postupně využívány.

a) Nejstaršími horninami jsou svrchnoproterozoické droby, prachovce a břidlice příslušející ke kralupsko-zbraslavské skupině, plošně nejrozšířenější v území na S od Prahy. Zmíněné horniny jsou zde dobře odkryty v mohutných defilé v údolí Vltavy a jejich přítoků, od Podbaby přes Roztoky až po Libčice nad Vltavou. Druhou oblastí výskytu svrchního proterozoika je území na pravém břehu Vltavy, v pruhu směřujícím od Vraného nad Vltavou přes Kunratice, Průhonice, Kolovraty do j. části Úval. Proterozoické horniny zde byly zarovnány do rozsáhlých denudačních plošin, takže často vystupují až na povrch. Stratigraficky přísluší k mladší štěchovické skupině. Z pohledu inženýrskogeologického začleňujeme horniny obou skupin do společného litologicko-genetického komplexu slabě metamorfovaných hornin. Na plošinách budovaných těmito horninami byla zejména v 60 a 70 letech postavena některá sídliště např. Libuš, Písnice a část Jižního Města, hlubinným založením přes méně únosné kvartérní sedimenty i sídlištní celky Ďáblice, Bohnice a Kobylisy. V proterozoických břidlicích a drobách byla ražena část vodovodního přivaděče ze Želivky i kanalizační sběrače na jv. okraji Prahy.

V kralupsko-zbraslavské skupině všeobecně převládají droby. V čerstvém stavu to jsou tmavošedé nebo modro- až zelenavě šedé, jemně až středně zrnité masivní horniny. Podřízeně obsahují vložky prachovců a břidlic. Bývají středně rozpukané, tlustě deskovitě odlučné. V důsledku své odolnosti vůči erozi i denudaci vytvářejí rozsáhlé výchozy. Ve skupině štěchovické převažují droby nad břidlicemi a prachovci (např. v okolí Dolních Břežan, Cholupic, Písnice a Libuše). V ostatním území se uplatňuje střídání břidlic, prachovců a drob. Západně od Libuše vystupují v proterozoických horninách několik metrů mocné pruhy hrubozrnných "dobříšských" slepenců (s valouny drob, silicitu aj.) vytvářející místy úzké hřbítky a na svazích skalky.

Svrchnoproterozoické horniny (zejména droby) představují ve zdravém stavu únosnou, suchou a stabilní základovou půdu, jen velmi obtížně těžitelnou. Drcené kamenivo z těchto hornin lze použít i pro stavební účely. V minulosti byly v sedimentech proterozoika a v žilných horninách je prorážejících založeny četné lomy zejména v údolí Vltavy. Z nich dodnes pracuje velký lom ve Zbraslavi - Záběhlicích, který dodává až 300 tis. tun drceného kameniva ročně, zejména pro pražské stavebnictví. Navětralé a zvětralé horniny mohou být místy rozvolněny i do hloubky více metrů. Západně od Libuše byly břidlice silně porušeny až do hloubky 33 m (Q. Záruba, Fencl, 1954). Rozpukání a tektonické porušení těchto hornin může znesnadnit zejména ražení podzemních děl. Tak např. při ražení zmíněného štolového přivaděče vody ze Želivky v prostoru Jirčan se jílovské zbřidličnatění hornin projevilo hustým paralelním rozpukáním břidlic od několika cm do 20 cm (P. Juranka, 1968 MS).

Na plošinách a mírných svazích jsou proterozoické horniny často fosilně zvětralé. Předkřídová pestrobarevná eluvia charakteru písčitého jílu se udržela před denudací zejména pod relikty křídových nebo terciérních uloženin nebo v podloží eolik. V oblasti na S od Suchdola dosahuje zvětrávání až do hloubky 10 m, u Turska, Libčic, Úholiček do 2 - 4 m, v Horních Chabrech do 8 - 9 m (Z. Lochmann, 1991), u Točné, Dolních Břežan a Libuše do 5 m, u Písnice do 16 m. Mezi Dol. Břežany a Libní dosahuje mocnosti 13-26 m, u Zlatníků kolem 9 m, v. od Zvole se pohybuje mezi 5,5 - 16,5 m, u Hodkovic 4 - 6 m apod. (Z. Lochmann, 1997).

Fosilní zvětraliny jsou hojné i v okolí Říčan. Zeminy vzniklé fosilním zvětráváním mají charakter převážně jílovité a písčité hlíny nebo písčitého jílu s pevnou a tuhou konzistencí. Jsou smrštitelné, bobtnavé a až vysoce namrzavé. Pro zákládání jsou proto pouze podmíněně vhodné a často je třeba objekt zakládat hlubinně, až na pevnou horninu v podloží. Takto bylo nutné postupovat při zakládání některých budov na sídlištích Bohnice a Kobylisy. Při nevhodně volených hlubokých výkopech a odřezech k průběhu převládajících odlučných ploch může i v pevných horninách proterozoika docházet k vyjíždění bloků a skalním zřícením. To se přihodilo např. při stavbě povltavské silnice ve Vraném nad Vltavou a při stavbě železniční trati z Prahy do Kralup.

V souvrství drob, břidlic a prachovců jsou morfologicky produktivní tělesa silicitů (buližníků) sdružená do pruhů JZ-SV (Ládví - k. 355 m, Kozí hřbety u Suchdola, Holosmetky, Bašť, Předboj). V izolovaných vyvýšeninách se objevují také v oblasti Středokluky - Velké Přílepy a v Divoké Šárce. Deskovitě odlučné silicity (tloušťka desek 4 - 8 cm) vystupují v pruhu JZ-SV při j. okraji území, z. od Točné.

Jako základová půda jsou silicity velmi únosné, avšak velmi těžce těžitelné. Charakteristický je balvanitý nebo blokový rozpad (drobná kamenná moře - např. Stříbrník, Hřivnáč, Kozí hřbety - Q. Záruba, 1955, Z. Lochmann, 1991).

V souvrství slabě metamorfovaných proterozoických hornin se objevují také efuzivní a intruzivní bazalty (spility) např. okolí Libčic n. Vltavou, Dolu, ve Zbraslavi a v Dolních Chabrech (intruzíva neratovického komplexu). Ve zdravém stavu poskytují tyto masivní horniny únosnou, avšak obtížně těžitelnou základovou půdu.

Zvětralinový plášť na těchto pevných horninách nepřesahuje zpravidla mocnost 2 m. Z magmatických hornin se na území Prahy a užším okolí vyskytují i další horninové typy různého stáří.

b) Spodnopaleozoické alterované bazaltické horniny místy s vulkanoklastiky vystupují v pruhu mezi Loděnicí a Řeporyjemi a v okolí Solopysk. Bazalty (diabasy) vytvářejí rozsáhlé výskyty charakteru polštářových láv v Chuchli, Butovicích a v Nové Vsi. Ložní žíly a drobná tělesa minety a bazaltů jsou známá zejména ze Záběhlic, Strašnic a z Kalvarie u Motola.

Magmatické horniny jsou obvykle zvětralé jen do malé hloubky, a proto značně pevné a houževnaté. Tufy a tufity, které doprovází zejména tělesa diabasů podléhají více zvětrávání. Při střídání jednotlivých typů hornin vzniká nebezpečí nehomogenní základové půdy, kdy např. ve stejnorodém prostředí břidlic a prachovců tvoří tyto těžko těžitelné horniny žíly a polohy, které mohou ovlivnit zakládání. K tomu došlo např. při stavbě obytného domu pro herce Národního divadla v Záběhlicích, kde byla naražena ca 3 m mocná žíla minety; podobně tomu bylo také při výkopu pro základovou jámu několika objektů na Bohdalci. Eluvia těchto hornin mají charakter hlinitého písku až písčité hlíny.

c) Granit říčanského typu a granodiorit sázavského typu (paleozoikum). Obě magmatické horniny zasahují do zájmového území jv. a v. od Říčan (Mnichovice, Svojetice, Babice). Mají většinou kvádrovitou nebo tlustě lavicovitou odlučnost podle tří základních systémů puklin. Zvětrávání se projevuje převážně mechanickým rozpadem horniny podle puklin odlučnosti a hornina se tak postupně začíná měnit v eluviální písčitou drť ("grus"). Uprostřed této drti zůstávají zaoblené balvany a bloky velikosti až několik m³ zdravého až navětralého granitu, které pak vystupují vlivem eroze a odnosu zvětralin mezi odlučnými plochami nad úroveň terénu. Eluvium granitu má charakter hrubozrnného písku až hlinitého písku, který je vhodnou, tj. únosnou, stabilní a suchou základovou půdou, dobře těžitelnou.

d) Ordovické křemence jsou na území zastoupeny skaleckými (souvrství dobrotivské) a řevnickými (souvrství libeňské) křemenci. V minulosti byly označovány společným názvem křemence drabovské. Tvoří úzké i mocnější dlouhé pruhy ve směru osy synklinoria na území Prahy tektonicky dislokované (např. průběhem pražského a šáreckého zlomu). Táhnou se z prostoru od Loděnice přes území Prahy do sz. okolí Českého Brodu, kde končí u obce Břežany. Na povrch vystupují v izolovaných skalních výskytech a morfologicky výrazných hřbetech (viz mapa).

Křemence jsou bělošedé až žlutavé, jemnozrnné, tlustě deskovité až lavicovité (10-50 cm, ojediněle dosahuje mocnost lavic až 1-2 m). Lavice skaleckých křemenců bývají hustě příčně rozpukané, břidlice tvoří mezi nimi slabé vložky a proplástky. Ve facii řevnických křemenců mocnější polohy břidlic chybějí a křemence jsou omezeny ostrými přechody do nadloží i do podloží. Křemence představují nejtvrdší horniny ordovických souvrství. Jsou sice křehké, ale značně odolné vůči zvětrávání i erozi. Proto se výrazně uplatňují i morfologicky. Zvětrávají jen nesnadno v kamenitou ostrohrannou suť, často promísenou jílovitě navětralými břidlicemi z proplástků. Pokud úlomky převažují nad výplní a vzájemně se dotýkají představují značně únosnou základovou půdu. V oblasti křemencových pruhů je třeba při inženýrskogeologickém průzkumu počítat se starými zavezenými lomy, kde byly křemence těženy na stavby a zejména k výrobě dlažebních kostek. Lomy byly např. na vrchu Vítkov, na Bílé skále pod Bulovkou, na Žižkově, v Chodově aj.

Křemence poskytují prakticky nestlačitelnou základovou půdu, nepříznivě se uplatňuje jejich rozpukání a také značně obtížná těžitelnost, někdy i malý plošný výskyt, který může způsobit značné rozdíly v sedání staveb. Pruhy křemenců způsobily obtíže např. při stavbě stanice metra Muzeum a budovy Nové scény Národního divadla.

Provádění zemních prací je v křemencích vždy velmi obtížné, zejména ve výkopech v malých prostorách, v kanalizačních sběračích a ve štolách. Nepříznivý prvek představují zvláště tam, kde je část objektu umístěna na křemencích a část na okolních stlačitělnějších břidlicích. Zakládání je pak nutno řešit tak, aby nedocházelo k nerovnoměrnému sedání. Při podtěžení strmě uložených lavic křemenců ve výkopech a štolách vzniká dále nebezpečí sjíždění jednotlivých bloků po rozvětralých, příp. rozložených břidličných proplástcích a vznik vodvýlomů. Ve skaleckých křemencích byl např. vylámán zářez pro vlečku do Císařského mlýna v Bubenči a je v nich vyražena část tunelu Mrázovka. Na křemencích je založen rovněž Památník na Žižkově s jezdeckou sochou Jana Žižky.

e) Staropaleozoické jílovité břidlice (králodvorské, bohdalecké, vinické, libeňské, dobrotivské, klabavské a liteňské). Budují skalní podklad v různě širokých, tektonicky porušených pruzích JZ-SV směru. Nepravidelně se přitom střídají s pruhy ostatních ordovických a silurských hornin. Tvoří skalní podklad větší části vnitřní Prahy. Na povrch vystupují zejména v oblasti Michle, Vršovic, Nuslí a na Žižkově. Jsou častou základovou půdou při stavbách i na ostatním území Prahy, kde jsou zpravidla překryty polohou kvartérních sedimentů.

Setkáváme se s nimi zejména při tunelových a podzemních stavbách a v pražském metru. V břidlicích byly vyraženy Vinohradské železniční tunely, Strahovský tunel a tunel pro pěší pod Žižkovem. Rovněž tunelové ražby pro kolektory a kanalizační sběrače byly v dlouhých úsecích vybudovány v těchto horninách.

Všechny jílovité břidlice jsou většinou tence vrstevnaté; s přibývající hloubkou je však vrstevnatost méně zřetelná. Tektonické porušení břidlic, které je intenzivní zejména v blízkosti pražského zlomu, podmiňuje zvýšené namáhání ostění tunelových staveb a způsobuje nadvýlomy při ražbě. V husté zástavbě při nízkém nadloží a nedostatečně dimenzovanému ostění tunelu může potom dojít k poškození objektů na povrchu, jako k tomu došlo např. v r. 1991 v ulici Politických vězňů.

Z významnějších budov jsou na jílovitých břidlicích založeny např. hotel Fórum, Palác kultury, obchodní domy Kotva a Máj, Národní divadlo, TV vysílač na Žižkově a v poslední době také obchodní centrum Černý Most.

Zvětráváním se břidlice rozpadají na nepravidelné úlomky (případně na drobné roubíky jako břidlice dobrotivské) a postupně až ve střípky (břidlice bohdalecké). Konečným produktem zvětrávání jsou jílovité hlíny až jíly. Při homogenním prostředí za příznivých hydrogeologických podmínek jsou jílovité břidlice vcelku vhodné základové půdy pro bytovou i občanskou zástavbu. Jsou dobře rozpojitelné i těžitelné; nakypření vytěžené horniny, zejména z povrchových poloh, bývá velké (u dobrotivských břidlic uvádí A. Dvořák (1975) 60-100 %). Při zpětném použití výkopků do zásypů nebo násypů je třeba postupovat rychle, neboť se tyto horniny pod vlivem atmosferilií rychle rozpadají, čímž se zhoršují jejich technické vlastnosti. Nezapažené výkopy v nich není proto možné nechávat delší dobu otevřené.

Na svazích jsou jílovité břidlice náchylné k sesouvání, zejména v případě sklonu vrstev po svahu (viz např. drobné sesuvy na svazích mezi Černošicemi a Radotínem). Při stavebních zásazích do přirozených svahů nesmí být v jílovitých břidlicích narušena stabilita zejména podtěžením vrstev a upravený svah nesmí být strmější než sklon vrstev ukloněných po svahu. Q. Záruba (1974) popsal např. sjíždění terénu po vrstevních plochách v dobrotivských břidlicích na svahu pod Vlachovkou v Libni. Zde došlo při hloubení kanalizace k sesuvným pohybům a tím k porušení opěrných a zahradních zdí jakož i některých objektů.

Jílovité zvětraliny všech typů břidlic jsou objemově nestálé a rozbřídavé. Proto je třeba na nich zakládat v hloubce, kde již působením klimatických činitelů nedochází k objemovým změnám. Jílovité břidlice obsahují jemně rozptýlený pyrit, který je zdrojem síranové agresivity podzemní vody (viz kapitolu o hydrogeologii).

f) Do souboru staropaleozoických hornin se střídáním drob, pískovců, prachovců, písčitých a prachovitých břidlic jsou zařazena tato souvrství, příp. jen jejich části: třenické, mílínské, klabavské, šárecké, dobrotivské (ve vývoji drob), letenské, zahořanské, bohdalecké (polyteichová facie), kosovské a srbské. Plošně největší rozsah má souvrství letenské, po něm následuje šárecké a pak zahořanské. Společným znakem hornin většiny těchto souvrství je střídání relativně měkčích písčitých a prachovitých břidlic s tvrdými prachovci a pískovci. Narozdíl od jílovitých břidlic jsou tyto horniny odolnější vůči zvětrávání, což se projevuje morfologicky v reliéfu terénu. Část těchto souvrství je stejnorodá (např. písčité břidlice šáreckého souvrství, drobová facie dobrotivského a letenského souvrství). Také při rytmickém střídání tvrdších a měkčích hornin můžeme považovat základovou půdu poměrně za homogenní. Její nestejnorodost způsobují mocnější polohy křemenců (např. v letenském souvrství), drobových pískovců nebo i žilné vyvřeliny. Proto je třeba hodnotit základovou půdu vždy individuelně in situ, tj. přímo v základové spáře stavební jámy.

V těchto flyšoidních horninách byly raženy úseky tunelů metra na Pankráci, Vinohradech a ve Vysočanech, silniční tunel pod Letnou, Rudolfova štola z Vltavy do Stromovky a tunely pod vrchem Tábor v Malešicích i pod Vyšehradem. Z význačných pražských staveb jsou založeny na horninách tohoto rajonu na příklad Technické a Národní muzeum, budova Hlavního nádraží, bývalého Federálního shromáždění a vinohradská část Nuselského mostu. Při hlubokých výkopech hrozí nebezpečí vyjíždění bloků hornin po predisponovaných plochách a v tunelech vznik nadvýlomů. Při průzkumu ve Vokovicích byla zjištěna stará důlní činnost na železné rudy v šáreckých břidlicích, jejíž rozsah si vynutil úpravu zastavovacího plánu v z. části sídliště Červený vrch. Vápnité srbské břidlice s podřízenými vložkami vápenců, silurského stáří tvoří základové půdy sídliště Barrandov na levém břehu Vltavy.

Na výše položených plošinách ve v. části listu bývají horniny tohoto rajonu v okolí tektonických linií postiženy fosilním zvětráváním do hloubky až 10 m. Pelitické horniny (břidlice) zvětrávají hlouběji, zatímco psamitické (pískovce) jsou odolnější. Některé břidlice ze souboru mají charakteristické vlastnosti; např. pro šárecké břidlice je typický (výše zmíněný) roubíkovitý rozpad a tím i větší nakypření. A. Dvořák (1975) uvádí nakypření 60-80 %, Záruba (1948) dokonce 80-100 %.

g) Mezi vápnité břidlice a břidlice s vložkami vápenců řadíme silurské břidlice liteňského souvrství s převahou graptolitových břidlic a devonské břidlice dalejské.

Břidlice liteňského souvrství jsou ve spodních polohách jílovité a mají obdobné technické vlastnosti jako ordovické břidlice ze souboru jílovitých břidlic. Jsou proniknuty nebo sousedí s četnými tělesy bazaltů a jejich tufů; na styku s nimi bývají kontaktně metamorfovány. Jsou většinou tence vrstevnaté s hojnými graptolity na vrstevních plochách, lupenitě rozpadavé. Zvětrávají do větších hloubek (3-5 m) a eluvia mají charakter jílovitých až písčitých hlin s úlomky.

Dalejské břidlice obsahují hojné konkrece a vložky šedých kalových vápenců. Většinou jsou deskovitě odlučné, intenzivně rozpukané a poměrně snadno podléhají zvětrávání.

Horniny tohoto souboru vytvářejí nestejnorodou základovou půdu v místech proniků bazaltů, v souvrství tufů a kontaktně metamorfovaných břidlic. Při homogenním prostředí nezvětralé graptolitové břidlice představují poměrně únosnou základovou půdu. Jsou dobře těžitelné, podle A. Dvořáka (1975) činí nakypření 20-50 %. Jejich zvětraliny jsou však namrzavé a rozbřídavé.

h) Svým rozsahem a kvalitativními znaky je významné horninové prostředí silurských a devonských karbonátových hornin. Vystupují v jádře barrandienského synklinoria převážně na levém břehu Vltavy (na pravém břehu zasahují jen do okolí plaveckého stadionu v Podolí a Pankráce).

Litologicky jsou zastoupeny vápence, vápence s rohovci a vápence s vložkami vápnitých břidlic. Z pohledu inženýrskogeologického můžeme vápence rozdělit na:

1) vápence deskovitě a lavicovitě vrstevnaté (souvrství kopaninské, požárské, pražské - facie sliveneckých, řeporyjských dvorecko-prokopských vápenců - souvrství zlíchovské, třebotovské a chotečské;

2) vápence deskovitě a lavicovitě vrstevnaté s vložkami břidlic (souvrství požárské a lochkovské).

V morfologicky členitém území mezi Mořinou a Hlubočepy, kde jsou údolní svahy hluboce zaříznutých potoků (Dalejský v Prokopském údolí, Radotínský a Karlický) rozbrázděny stržemi, vystupují vápence ve skalních výchozech a defilé. Všechna vápencová souvrství mají obdobné technické vlastnosti. Při povrchu jsou vápence obvykle nepravidelně (místy kapsovitě) zvětralé; lokálně dosahuje hloubka zvětrávání kolem 3-5 m. Někdy však mohou být i výjimky; tak např. R. Šimek (1983 MS) uvádí, že v boční rokli Prokopského údolí, pod barrandovskými ateliéry, byly při stavbě přemostění navrtány vlivem krasových pochodů rozložené a zvětralé zlíchovské vápence pode dnem rokle do hloubky přes 100 m! Měly charakter drolivé, místy odvápněné poloskalní horniny. I v některých dalších lokalitách jsou vápence zkrasovatělé. Krasové dutiny způsobily problémy např. při zakládání levobřežních opěr barrandovského mostu a mostu na výstupní komunikaci přes tzv. Růžičkovu rokli a mohou být, jsou-li vyplněny vodou, i příčinou průvalů do ražených děl. K tomu došlo při ražení kanalizačního sběrače v Praze-Radlicích a při ražbě štoly v Hlubočepích.

Vápence poskytují většinou velmi únosnou, ale obtížně těžitelnou základovou půdu. Vložky břidlic její únosnost podstatně nesnižují, ale při podtěžení desek a lavic vápenců zvyšují nebezpečí sjíždění vápencových bloků ve výkopech stavebních jam a svahových zářezech. Zvrásnění vápenců a silné tektonické porušení jsou důsledkem jejich uložení v ose synklinoria. Pro místní nepravidlené zvětrávání a obtížnou rozpojitelnost jsou vápencové horniny pro zástavbu jen podmínečně vhodné, na strmých svazích místy až nevhodné.

Vápence byly v minulosti těženy na území Prahy např. v Podolí, Braníku, Chuchli a pod Barrandovem, zejména na výrobu vápna a cementu. Leštitelné barevné vápence, "české mramory" se hojně užívaly při výstavbě význačných budov. V současné době jsou v provozu lomy Cikánka v Radotínském údolí, Hvížďalka u Kosoře a lom v Řeporyjích. Z vápenců paleozoika je i známá typická pražská chodníková mozaika, narůžovělé kostky jsou ze sliveneckého vápence, tmavošedé z kosořského a lochkovského, bílé z posázavských krystalických vápenců.

i) Fluviolakustrinní sedimenty sladkovodního cemomanu - jílovce, písčité jílovce, prachovce až jílovité pískovce peruckého souvrství - vyplňují deprese v předkřídovém reliéfu. Zachovaly se většinou ostrůvkovitě (např. j. od Spořilova) jako denudační relikty v nadloží hornin staršího paleozoika. Rozsáhlejší pokryvy vytvářejí mezi Újezdem, Mezouní a Kuchařem, z větší části jsou zde v podloží kvartérních uloženin. Dále budují území mezi Ořechem, Chýnicí a Zadní Kopaninou a v okolí Drahelčic. U Slivence jsou mocné až 20 m, u Vysokého Újezda dokonce až 30 m. V úzkém lemu vystupují při okrajích svrchnokřídových reliktů ve Stodůlkách, Na Vidouli, mezi Střešovicemi, Petřínem a Bílou horou, na Střížkově aj. Na Vidouli je udávána mocnost jílovců 4-6 m (J. Šolc, 1969 MS), na Bělohorské plošině kolem 5 m, maximálně až 13 m, na s. svahu Střešovické plošiny 3-4 m (Z. Králová, 1970 MS), na Střížkově je mocnost celého peruckého souvrství až 8 m a samotných jílovců až 5 m. Největšího rozšíření však dosahuje perucké souvrství v sv. cípu mapy v území mezi Újezdem nad Lesy, Klánovicemi, Dolními Počernicemi, Šestajovicemi a Jirny. V prostoru Čakovic jsou až 24 m mocné jílovce zcela překryty sprašemi.

Jílovce jsou šedé nebo až černošedé (v důsledku příměsi uhelného pigmentu nebo detritu). Místy se v nich objevují slabé proplástky uhlí (např. na Petříně a pod Vidoulí), běžný je výskyt rozptýleného pyritu, často i ve formě konkrecí.

Jílovce poskytují podmínečně vhodnou základovou půdu, kterou je nutno hodnotit individuálně s ohledem na jejich plasticitu a konzistenci a na stabilitu území. Vložky pískovců přivádějí do souvrství podzemní vodu, která způsobuje zvětrávání jílovců na jíly tuhé, místy až měkké konzistence. Tato eluvia jsou rozbřídavá a objemově nestálá. Tvoří málo únosnou, stlačitelnou a objemově nestálou základovou půdu. Pod kaolinickými pískovci na svazích jsou jíly měkké konzistence často příčinou svahových deformací. Při zakládání terasových domů v Praze-Břevnově bylo nutné odřez svahu v křídových pískovcích, které začaly po podložních jílovcích vyjíždět do stavební jámy, složitě a nákladně kotvit. V jílovcích bazálního křídového souvrství se na území Prahy vyskytly výše zmíněné slabé uhelné slojky nekvalitního zemitého uhlí. Ty byly předmětem starších kutacích pokusů a těžby, zejména na Petříně a jižních svazích Proseka. Na Petříně jsou některé ze štol na uhlí ještě dnes přístupné a zanedbání jejich odvodňovací funkce bylo v r. 1967 příčinou rozsáhlého sesuvu pod restaurací Nebozízek, který zničil i lanovou dráhu na Petřín postavenou v roce 1891.

V roce 1964 došlo k prvním projevům aktivizace fosilního sesuvu podél tělesa uvedené lanové dráhy. O rok později, v r. 1965, musel být již provoz lanovky zastaven; na jaře v roce 1967 nastal hlavní pohyb sesuvu (K. Němeček, 1969). Příčinou vzniku sesuvu byla podle L. Řepky (1969) změna režimu podzemní vody ve svahu vlivem nefungujícího drenážního systému. Na rozhraní křídových jílovců a pískovců přitékala do oblasti Nebozízku podzemní voda, jejíž infiltrační oblastí jsou propustné opuky a pískovce na strahovské plošině. Tato podzemní voda vystupuje podél strmé pramenní linie na styku křídových pískovců s peruckým souvrstvím. Linie se táhne od j. svahu Strahova nad Motolem, vede nad zámečkem Kinských a pokračuje přes Nebozízek a Strahov na Pohořelec. Na této pramenní linii se horizont podzemní vody odvodňuje do svahových uloženin. Tím docházelo k jejich sycení, k rozbřídání a změně geotechnických vlastností. Prameny podzemní vody se posléze objevily ve svahu pod sesuvem. V podloží deluvií jsou jílovitě zvětralé bohdalecké břidlice, oddělené v těchto místech pražským zlomem od břidlic šáreckých.

Doporučení odborníků, vypracované již v roce 1965, aby voda z otevřených pramenů byla odvedena mimo postiženou oblast nebylo tehdy respektováno a tak v květnu r. 1967 došlo k hlavnímu sesuvnému pohybu, jímž bylo poškozeno kolejové těleso lanové dráhy. Pokles v odlučné oblasti sesuvu činil až 2 m; okraj odlučné oblasti probíhal těsně při základech budovy restaurace Nebozízku, takže došlo i k poškození terasy před jejím průčelím. K sanaci sesuvu bylo doporučeno v 1. fázi odvodnění pramenné linie mírně ukloněnou sběrnou štolou, vyústěnou mimo kritickou oblast. Ve 2. fázi byl proveden detailní inženýrskogeologický průzkum včetně geotechnického zhodnocení hornin. Výsledky průzkumu daly podklad pro sanaci petřínského svahu a pro technické vyřešení nového kolejového tělesa lanovky v původní trase. Po provedených úpravách terénu a po celkové rekonstrukci je lanovka od r. 1985 opět v provozu.

j) V plošně rozsáhlejších výskytech se v sv. rohu mapového listu objevují také pískovce a glaukonitické pískovce korycanských vrstev (např. Horní Počernice, Jirny, Nehvizdy, Vinoř). Na Vidouli, ve Stodůlkách, v prostoru Petřín - Bílá hora - Střešovice a Nebušice - Horoměřice - Kobylisy - Prosek vystupují k povrchu většinou na strmých svazích podél okrajů svrchnokřídových plošin. Na S a SZ od Rudné jsou překryty eolickými a polygenetickými sedimenty. Jsou vyvinuty převážně jako žlutošedé, jemně až hrubě zrnité kaolinické kvádrové pískovce. Do nadloží přecházejí do nazelenalých glaukonitických pískovců, většinou málo zpevněných, rozpadavých. Pískovce poměrně rychle zvětrávají na písčité eluvium o mocnosti většinou 1-3 m. Odolnější jsou jen vložky a drobné železité polohy. To bylo důvodem, proč byly pískovce z území Prahy používány jako stavební kámen jen ojediněle. Naproti tomu byly povrchově i hlubinně dobývány jako stavební písek. Chodby po staré těžbě byly zjištěny na svazích Prosecké plošiny; některé z nich zasahovaly i dosti daleko do území projektovaného sídliště (mnoho desítek metrů od hrany svahu). Proto byly některé objekty při hraně svahu zakládány hlubinně na vrtané piloty až pod úroveň báze těžby.

Při bázi pískovců vystupují místy jílovce se zuhelnatělou rostlinnou drtí. Ve svém uložení jsou kaolinické pískovce hrubě lavicovité s nepravidelným křížovým zvrstvením. Zpravidla jsou rozpukané systémem vertikálních puklin. Na plošinách jsou pískovce vhodnou základovou půdou, na svazích podél okrajů křídových tabulí však hrozí pohyb oddělených pískovcových bloků po podložních jílovcích. Fosilní kerné sesuvy jsou známé např. z Petřína, z lomu pod Šafránkou a nad Císařkou (Záruba - Pfeffermann, 1943, Záruba, 1948). Neuváženými výkopovými a stavebními zásahy v těchto místech by mohlo dojít k porušení jejich stability a k následnému sesouvání. Proto tyto okrajové partie není z uvedených důvodů vhodné zastavovat, neboť vyžadují zvýšené náklady na zakládání a sanaci svahů.

Při okrajích křídových tabulí byly v těchto pískovcích četné lomy často se strmými stěnami; dnes jsou již většinou zavezené. Na j. okraji prosecké tabule byly z pískoven raženy štoly k další těžbě písku. V pískovcích byly s úspěchem raženy i vodní štoly (např. na Petříně nebo ve Veleslavíně - R. Šimek, 1983 MS).

k) Spodnoturonské opuky bělohorského souvrství. Z hlediska zakládání poskytují zdravé opuky velmi vhodnou, značně únosnou a dobře rozpojitelnou základovou půdu. Technicky patří ke skalním horninám s krychelnými pevnostmi kolem 40-70 MPa (J. Houska, 1968). Při plošném zakládání jsou vhodné zejména pro stavby zakládané v jedné úrovni, protože zvětrávají stejnoměrně a technické vlastnosti zvětralé a navětralé zóny se z hloubkou značně mění. Při menších mocnostech opukového souvrství je třeba ověřovat i jejich podloží.

Opuky zvětrávají na hnědožluté jílovitopísčité hlíny s úlomky navětralé mateční horniny. Mocnost zvětralin v území nepostiženém fosilním zvětráváním se pohybuje většinou kolem 1 m. Převážně hlinité zvětraliny přecházejí do podloží do tence deskovitě rozpadlých opuk až posléze do pevných, lavicovitě odlučných poloh. Zvětralé opuky jsou homogenní, ulehlé, vhodné pro zakládání méně náročných pozemních objektů. Zcela zvětralé (rozložené) mají pevnou až tuhou konzistenci, jsou rozbřídavé a namrzavé. Proto je třeba základovou spáru chránit proti mechanickému porušení, nepříznivým klimatickým vlivům a proti zaplavení. Okraje opukových plošin jsou nestabilní a mohou být porušeny fosilními sesuvy. Při stavebních pracech by zde mohlo docházet k obnovení pohybů. V Praze byly opuky lámány jako stavební kámen již v 10. století a byly běžným stavebním materiálem v románské a ranně gotické době.

V Praze byly nejstarší opukové lomy založeny podél j. okraje Strahovské a Bělohorské plošiny. Těžba zde byla rozptýlena na řadu lokalit. V 11. a 12. století se na stavby dovážela opuka z Přední Kopaniny, Bílé hory a Veleslavína, v pozdním středověku i z oblasti Džbánu ("džbánská opuka").

Zejména na Strahově byly rozsáhlé opukové lomy později zavezené, což způsobilo obtíže při stavbě Masarykova stadionu. Také na Proseku došlo na objektu Průmyslové školy strojírenské k deformacím v důsledku dodatečného ssednutí hlubinného základu, kdy piloty byly ukončeny předčasně v opukové zavážce starého lomu. Z nových staveb jsou na opukách bělohorského souvrství založeny objekty nového Ruzyňského letiště.

Obr. 24/1. Předpokládaný průběh neogénních výplní starých koryt a depresí mezi Horními Jirčany a Kocandou: 1 - trasa štolového přivaděče vody ze Želivky do Prahy; 2 - linie profilu následujícího obrázku 24/3; 3 - předpokládaný průběh starých koryt a depresí pod kvartérními sedimenty; 4 - průzkumné vrty; 5 - šachta (Š 4). Podle P. Juranky, 1968

l) Drobné relikty neogenních písků se štěrky patřící ke starší akumulaci (klínecké stadium - miocén) jsou ostrůvkovitě roztroušeny na Bílé hoře, na Sulavě u Černošic, j. a z. od Lochkova a na Barrandově. Uloženiny na Sulavě vyplňují korytovitou depresi s příkře upadajícími svahy, která byla vytvořena fluviální erozí. Mají mocnost až 20-30 m a tvoří je písky s polohami štěrků a pestrobarevných jílů. V podloží vystupují fosilně zvětralé staropaleozoické horniny.

Také na pravém vltavském břehu v oblasti Psár, Zlatníků, Jesenice a Vestce vyplňují neogenní sedimenty deprese v zarovnaném povrchu proterozoických drob a břidlic. Jejich identifikaci znesnadňuje mocný kvartérní pokryv. Při budování povrchových a zvláště pak podpovrchových liniových staveb mohou být tato místa technicky problematická. Tak např. při ražbě štolového přivaděče pitné vody ze Želivky byla zastižena část starého říčního koryta v prostoru mezi Horními Jirčany a Kocandou jv. od Jesenice. Maximální šířka koryta zde dosahuje až 450 m, hloubka je až 40 m. Koryto je vyplněno písky, uprostřed s polohou písčitých jílů, siltů a jílovitých písků. Sedimenty ve výplni koryta představují rezervoár podzemní vody značné vydatnosti. Při ražbě štoly v projektované trase došlo v červnu 1967 k havarii čelby prolomením stropu k průvalu ztekuceného hlinitopísčitého materiálu do štoly. Na povrchu se zával projevil kruhovitou, asi 10 m hlubokou propadlinou. Po vyzmáhání závalu bylo čelo štoly zazděno a trasa štoly musela být posunuta až pod úroveň dna starého koryta (P. Juranka, 1968 MS) viz obr. 24/2.

Obr. 24/2. Geologický profil pro přivaděč vody ze Želivky do Prahy v úseku Jesenice, znázorňující situaci s výplní starého koryta s nově vedeným přivaděčem pod neogenními uloženinami (po závalu původní ražby tunelu - viz text): 1 - sprašové a deluviální sedimenty (kvartér); 2 - neogenní výplň starého koryta: písky, jílovité písky, písky se štěrky a s polohami jílů; 3 - skalní podklad (svrchnoproterozoické droby, břidlice a prachovce); 4 - štola přivaděče; 5 - místo závalu; 6 - propadlina na povrchu terénu vzniklá ve štole; 7 - situace shybky, kterou bylo nutno podejít výplň starého korytu. Podle P. Juranky, 1968

m) Plošinu mezi Kobylisy, Zdiby a Sedlcem pokrývají další neogenní fluviolakustrinní jílovité písky a písky se štěrky. Stratigraficky jsou přiřazovány k tzv. zdibskému akumulačnímu stadiu pliocenního stáří. Z větší části jsou překryty spraší a na povrchu se objevují většinou jen při okrajích sprašového pokryvu. U Horních Chaber jsou mocné přes 22 m, mezi Zdiby a Sedlcem do 10 m. Maximální udávaná mocnost je v rozmezí 20-40 m.

Litologicky jde o rezavé, středně až hrubě zrnité, silně jílovité písky se štěrky a s vložkami jílu. V prostoru sídlišť Kobylisy a Ďáblice převažuje jílovitá facie, tj. jíly a jílovité písky. V okolí buližníkových kamýků obsahují neogenní sedimenty na bázi kameny a balvany silicitu. Písky se štěrky jsou ulehlé, převážně suché, protože v jejich podloží jsou propustné křídové horniny. Nelze však vyloučit lokální zvodně v nadloží jílových poloh. Při dostatečné mocnosti představují vhodnou základovou půdu. Místy je však třeba počítat s její nestejnorodostí (vložky a polohy jílu). Obtížnou těžitelnost způsobují kameny a balvany v blízkosti buližníkových kamýků. Jílovité vložky jsou pro zakládání málo vhodné. Mají tuhou konzistenci, jsou méně únosné a v jejich nadloží se vytvářejí lokální zvodně.

n) Vhodným horninovým prostředím pro zakládání pozemních staveb jsou pleistocenní terasové sedimenty (písčité štěrky) Vltavy a Berounky. V sedmi hlavních akumulacích lemují vltavské údolí po obou březích (Záruba - Bucha - Ložek, 1977). Uloženiny morfologicky vyšších terasových stupňů, často překryté sprašemi (např. s. od Klecan), pokrývají plošiny na Zbraslavi, na Pankráci, Vinohradech, na Karlově náměstí, na Letné, v Dejvicích, Bohnicích, v Suchdole, v Roztokách a mezi Klíčany, Panenskými Břežany a Vodochody. Mocnosti terasových náplavů kolísají v rozmezí 2-12 m; na Pankráci a v Bohnicích 10-14 m (maximálně 17-18 m), Suchdol - Výhledy 8-15 m.

Nižší (údolní) stupně vyplňují celé údolí Vltavy a Berounky. Největší akumulace jsou v Dobřichovicích, Radotíně, na Smíchově, na Starém i Novém Městě, v Karlíně a v jádrech holešovického, podmoráňského a libčického meandru. Uloženiny nižších teras jsou obvykle přes 10 m mocné, v Holešovicích až 18 m, v Roztokách 14-15 m, v Libčicích nad Vltavou až 12 m. Do sv. cípu mapy u Nového Vestce a Toušeně zasahují také údolní terasy Labe.

Obr. 24/3. Zajištění 4. pilíře Karlova mostu (počítáno od Starého Města) po povodni v roce 1890 kesony: 1 - písek se štěrkem; 2 - hrubý štěrk s valouny; 3 - vrstvy přechodné; 4 - zvětralá břidlice; 5 - pevná břidlice. Podle J. Fischera, 1979

Terasové sedimenty se vyznačují střídáním středně až hrubě zrnitých písků a písčitých štěrků. V přehloubeném korytě Vltavy se místy na bázi akumulací vyskytují i hrubé štěrky a balvany až více decimetrů v průměru (Komořany). Vyšší terasy oproti nižším mají druhotně větší obsah prachovité a jílovité frakce (kolem 10 %).

Terasové uloženiny představují velmi vhodné základové půdy, většinou homogenní, dostatečně únosné, málo stlačitelné. Jsou dobře rozpojitelné a propustné. Na terasových plošinách lze však místy nalézt zavezené jámy po těžbě. Zeminy vytěžené z výkopů jsou zpětně vhodné jako zásypový a konstrukční materiál. U vyšších teras se vyskytuje hladina podzemní vody při jejich bázi na relativně nepropustném podloží proterozoických a paleozoických hornin. Údolní terasy jsou zpravidla zvodněné téměř v celé mocnosti; proto je třeba počítat při zakládání se značně nepříznivými podmínkami (velké přítoky do stavebních jam, vyplavování jemnozrnných částic a provalení dna případně s agresívní podzemní vodou).

Z význačných pražských budov je na terasových sedimentech založen např. palác Lucerna, kde byly v základové jámě vytěžené štěrky s výhodou využity do betonu. Při rekonstrukci obytného domu na Vinohradech bylo zjištěno, že jeho stavitel důvěřoval únosnosti terasových sedimnetů tak, že objekt postavil bez základového pasu zdmi přímo na písčitý štěrk. Písčité sedimenty údolní maninské terasy, které v centru Prahy dosahují mocnosti 10-14 metrů, jsou silně zvodněné, což vyvolalo nutnost rozsáhlých opatření při výstavbě metra. Při budování stanice Můstek na trase A bylo třeba terasové sedimenty utěsňovat a zpevňovat injektážemi.

Obr. 24/4. Geologické poměry při zakládání Kolovratského paláce v Praze 1. Geologická část je dvakrát převýšena: 1 - štěrky údolní terasy; 2 - bahnitá výplň starého říčního koryta; 3 - humózní hlíny; 4 - navážky; 5 - kamenná dlažba a 6 - zeď přemyslovského opevnění.

o) Ze všech kvartérních sedimentů mají největší rozšíření ve studovaném území spraše a sprašové hlíny. Pokrývají rozsáhlé plošiny v s., z. a jv. části listu nebo vytvářejí závěje na v. a jv. svazích. Na plošinách bývají mocné 2-5 m, v závějích 10-15 m. V oblasti dejvického meandru, kde je vyvinuto několik sprašových pokryvů oddělených fosilními půdami nebo polohami soliflukčních hlín zjistili Záruba - Šimek (1963) mocnosti až 30 m !

Spraše jsou světle hnědožluté vápnité, pórovité, siltové zeminy s typickou prismatickou odlučností, tuhé a pevné konzistence. Obsah CaCO₃ se projevuje jak rozptýleně, tak v žilkových výkvětech (pseudomyceliích), rhizosoleniích, osteokolech či konkrecích (cicvárech a septariích). J. Pospíšil (1977) uvádí z hostivické cihelny cicváry velikosti až 25 cm.

Odvápněním přecházejí spraše do sprašových hlín. Sprašové hlíny obsahují často v nepravidelných vrstvičkách příměs písku nebo drobné úlomky hornin skalního podloží. V podloží spraší bývají soliflukční hlinitokamenité uloženiny 2-3 m mocné (Zadní Kopanina, Libčice nad Vltavou, Tursko, Úholičky); v oblasti Suchdola při j. úpatí Kozích hřbetů jsou mocné až 10 m - Z. Lochmann (1991). V horizontálním směru spraše místy plynule přecházejí do uloženin eolicko-deluviálních.

Jako základová půda jsou spraše a sprašové zeminy málo vhodné. Jsou nedostatečně ulehlé a značně stlačitelné, citlivé na rozdílná zatížení. Při různé šířce základů a nestejné hloubce založení hrozí nerovnoměrné sedání budov. Spraše jsou rozbřídavé a nebezpečně namrzavé, při silném provlhčení ztrácejí únosnost a je nebezpečí prosedání (když jejich pórovitost n > 40 % a současně i jejich vlhkost w < 13 %), na svazích pak nebezpečí sesouvání. O rozsáhlém sesuvu ve spraších v opuštěném hliništi u Nikolajky na Smíchově se zmiňuje R. Šimek (1983 MS). Jako základové půdy jsou vhodné jen pro lehké nenáročné objekty, naopak náročné objekty je třeba zakládat v jejich podloží na skalních horninách nebo na terasových písčitých štěrcích. Spraše jsou však dobře těžitelné a jsou vhodným prostředím pro provádění vrtaných pilot, neboť jsou dlouhodobě stabilní i ve svislých stěnách. U výkopů nebo odřezů (přivrácených k jihu) se v suchém období udrží svislé stěny i několik metrů vysoké. Zemin z výkopů možno používat i k těsnícím účelům. Pokud spraše tvoří pláň komunikací, dálnic a rozjezdových ploch letiště je vhodné zlepšit jejich vlastnosti stabilizací vápnem.

Dle sdělení pamětníků při zástavbě Dejvic si byli tehdejší stavebníci vědomi nepříznivých vlastností spraší jako základové půdy a proto fasády na domech byly prováděny až po dvou i více letech po dostavbě, kdy zdivo již mohlo vyrovnat dotvarování základové půdy. I v současné době dochází k poruchám objektů založených na spraších (např. při haváriích vodovodů nebo kanalizace, jako k tomu došlo např. v posledních letech v ulici Pod kaštany). Po druhé světové válce byla většina staveb na spraších zakládána hlubinně, do jejich podloží. Za příklad poslouží sídliště Prosek, Letňany, Kobylisy, Malešice a Zahradní Město.

Z hlediska národohospodářského by spraše neměly být zastavovány nejen pro své nepříznivé technické vlastnosti, ale zejména proto, že představují matečný substrát velmi úrodných zemědělských půd (viz kapitolu č. 19).

p) Na plošinách a mírných svazích se vytvořily pokryvy a závěje eolických písků (např. v Troji, na údolní terase v holešovickém meandru, dále na Žižkově, ve Vršovicích, v Lahovicích, na Jarově, v Michli, Dolních Měcholupech, Štěrboholech aj.). Bývají mocné 1-5 m a tvoří je jemně až středně zrnité křemenné písky s příměsí siltu. Často obsahují oválené úlomky okolních hornin nebo střípky břidlic. Občas bývají v souvislosti s eolickou činností přítomné obroušené větší úlomky křemenců, tzv. "hrance". Na Žižkově a v Dejvicích byly při zemních pracech odkryty pozůstatky periglaciálního porušení hornin v podobě mrazových klínů a hrnců; naváté písky se nacházejí v hlubokých mrazových trhlinách a nerovnostech povrchu na břidličném skalním podkladu (např. Žižkov, Malešice, Hrdlořezy).

Pro zakládání náročnějších staveb nemají příznivé mechanické vlastnosti. Jsou stejnozrnné, středně ulehlé, při zatížení značně a nepravidelně sedají. Jsou i namrzavé, ale snadno se těží. Náročnější stavby je třeba zakládat až na horninách skalního podkladu.

r) Mírné a strmé svahy pokrývají sedimenty deluviální. Jejich zrnitostní a litologická skladba je přímo závislá na druhu a charakteru předkvartérního podkladu. Deluviální sedimenty převážně hlinité, hlinitopísčité a jílovitohlinité jsou soliflukcí, dešťovým ronem a gravitací přemístěné zvětraliny převážně staropaleozoických a svrchnoproterozoických hornin. Příměs úlomků je často tak značná, že přecházejí až do hlinitokamenitých sutí. Svrchní partie deluviálních profilů bývají hlinitější. Na svazích pod hranami teras mají příměs štěrků a písků, jindy vložky přemístěných spraší i navátých písků. Jsou mocné 1-2 m, při úpatí svahů místy i kolem 5 m. Maximální mocnost byla zastižena v Přední Kopanině - 19 m, v Libčicích 17 m, v Radotíně přes 10 m.

Převážně kamenitohlinité svahové uloženiny se vytvořily také při úpatí strmých svahů údolí Vltavy a jejich přítoků, zaříznutých do staropaleozoických a svrchnoproterozoických hornin (Černošice, Radotín, v úseku Podbaba - Libčice nad Vltavou). Podél silicitových kamýků a křemencových pruhů obsahují hrubé úlomky až balvany těchto hornin (např. Ládví, Čimický háj).

Deluviální uloženiny jsou většinou jen málo mocné a nehomogenní, ulehlé a nebývají zvodněné. Jsou poměrně únosné, namrzavé a rozbřídavé. Neposkytují stejnorodou základovou půdu v celé ploše stavebního objektu. Při porušení stability neuváženě vedenými výkopy a zářezy může dojít i ke svahovým pohybům. Zpravidla mají tuhou až pevnou konzistenci.

Převážně písčitá deluvia pokrývají svahy podél okrajů svrchnokřídových vyvýšenin, kde vznikla přemístěním eluvií cenomanských pískovců (mezi Hostivicemi a Ruzyní, u Řep, Stodůlek, u Vinoře, ve Veleslavíně, v Břevnově). Písčitá eluvia jsou ulehlá, málo stlačitelná. Na svazích při úpatí křídových tabulí, kde jsou v jejich podloží zvětralé jílovce, jsou deluvia s jíly náchylná k sesouvání (např. na svazích motolského údolí, v ulici Pod stadiony, v Seminářské zahradě aj.).

Zakládání na deluviálních sedimentech je třeba hodnotit individuálně podle litologického charakteru a mocnosti, podle morfologie území a podle druhu a rozsahu uvažované zástavby. V Praze je na nich založena většina vilových čtvrtí a méně náročných objektů.

s) Deluviofluviální (splachové) sedimenty vyplňují mělké, protáhlé deprese, odvádějící vodu po vydatných srážkách a v období jarního tání. Ve spodních částech plynule navazují na údolní nivy potoků. V oblasti Máslovic a Větrušic přecházejí deprese pod hranami svahů v hluboké strže vyúsťující do údolí Vltavy nebo jejích přítoků. Ve svých závěrech bývají některé periodicky protékavé deprese v důsledku postupující zpětné eroze prakticky bez sedimentární výplně. Rozsáhlé mělké deprese nacházíme zejména v plochém reliéfu svrchnoproterozoických hornin např. mezi Dolními Břežany, Paběnicemi, Kunraticemi a Hrnčíři.

Deluviofluviální sedimenty jsou nedokonale vytříděné a jsou litologicky podobné nebo shodné se sedimenty okolních svahovin. Tvoří je písčité až jílovité hlíny měkké až tuhé konzistence v nepravidelném střídání s hlinitými písky. Častá je příměs úlomků okolních hornin. Mohou být i humózní a místy obsahují i vložky organických zemin. Bývají mocné od 1 do 3 m, větší mocnosti jsou poměrně vzácné (přes 5 m v Čimicích, v Suchdole, v Ďáblicích, v Řeži). Hladina mělké podzemní vody během roku kolísá, po větších srážkách a na jaře vystupuje až k povrchu terénu (periodické zamokření). Sedimenty splachových depresí jsou jen podmíněně vhodné, až nevhodné pro zakládání. Mohou být nehomogenní a značně stlačitelné, jen málo únosné a objemově nestálé, nebezpečně až vysoce namrzavé. Mělká hladina podzemní vody kolísá v závislosti na srážkách. Protože tvoří privilegované cesty odtoku podzemní vody, dochází při jejich zástavbě k výraznému ovlivnění hydrogeologických poměrů v blízkém okolí.

K deluviofluviálním sedimentům počítáme i materiál náplavových (dejekčních) kuželů v údolí Vltavy a jejich větších přítoků (např. při vyústění Radotínského potoka do Berounky, v Lipencích, Velké Chuchli, kužely v Troji, na Malé Straně, na Žižkově, u Klecánek, v Dolu u Libčic n. Vltavou, v údolí Únětického potoka, v Solopyskách, Loděnici). Sedimenty náplavových kuželů se vyznačují variabilním zrnitostním složením, častým střídáním vrstviček propustných a méně propustných zemin.

t) Holocénní náplavy. U Vltavy, Berounky, Labe a v dolních úsecích větších potoků (Botiče, Rokytky) pokrývají povrch štěrků a písků nejmladších pleistocenních teras. U drobnějších potoků tvoří celou údolní výplň. Jsou vyvinuty jako hlinitopísčité až jílovitohlinité povodňové náplavy, převážně měkké, ale místy i tuhé konzistence. Tvoří i silně humózní výplně opuštěných říčních ramen (např. na Malé Straně, v Troji a ve Stromovce, kde dosahují mocnosti 2,5-5 m, u Černošic a s. od Zbraslavi 3-4 m. V nivě Labe mezi Toušení a Brandýsem n. Labem na nich nacházíme ostrůvky navátých písků, podobně jako u Lahovic na Vltavě. V nivě Vltavy mívají nivní sedimenty při bázi polohy hrubších jílovitých písků a drobných štěrků, v údolích potoků jsou často zrnitostně variabilní, někdy obsahují i vložky jílů a bahna (např. v údolí Švarcavy u Solopysk kolem 4 m, v okolí Břvi 2,5 m, u Xaverova a Klánovic 1-2 m), jindy zase příměs klastik (např. úseky Drahanského, Máslovického a Podmoráňského potoka). Jsou mocné převážně od 2 do 5 m, v nivě Únětického potoka u Trojanova mlýna dokonce 12 m (V. Ložek, 1990).

Náplavy poskytují nevhodnou základovou půdu, protože jsou nehomogenní, velmi málo únosné, silně a nepravidelně stlačitelné (zejména v místech vložek hnilokalů) a objemově nestálé. Hladina podzemní vody se v nich vyskytuje jen mělce pod povrchem, který bývá zamokřen (Radotínský potok). Umělým zvyšováním terénu v nivě leží tyto sedimenty často hluboko pod navážkami (Roztoky, Libčice n. Vltavou, Malá Strana aj.). Při nutnosti zástavby náročnějšími objekty je třeba používat prvků hlubinného zakládání.

V Praze a jejím okolí byla sedimentace holocénních náplavů ovlivněna ve středověku zvýšením hladiny Vltavy po vybudování jezů. Přehrazením řeky se zmenšil spád řeky a tím její unášecí síla. Tím docházelo nad jezy k větší sedimentaci náplavů (Záruba - Šimek, 1964).

V profilu holocénních náplavů se nepravidelně střídají písčité jíly, jílovité a písčité hlíny a hlinité písky se štěrkovými polohami. Častá je přítomnost bahnitých náplavů, zejména v opuštěných vltavských meandrech. Např. staré rameno směřující podél Čertovky ke Karlovu mostu, přes Valdštejnskou zahradu na Klárov a odtud k bývalé Strakově akademii (dnes Úřad vlády ČR) bylo postupně zaneseno humózními bahnitými náplavy (Záruba - Šimek, 1964). Bahnité holocenní náplavy jsou značně rozšířeny např. podél Čertovky a na Kampě a jsou zakryty často několikametrovými navážkami. Obdobné náplavy byly např. zastiženy při průzkumu základových poměrů Velkopřevorského mlýna (L. Řepka, 1969). Stáří holocénních náplavů je možno datovat na základě keramiky, střepů a k zajímavostem patří i nález koňské podkovy ve vrtu pro uvažovaný malostranský tunel na Kampě v hloubce 4,5 m pod stávajícím terénem. Obdobnou sedimentární výplň lze nalézt i ve starých, dnes zavezených příkopech kolem hradebních zdí. Sednutím Arcibiskupského paláce na Hradčanském náměstí založeného částečně na holocénní výplni hradního příkopu vyvolalo rozsáhlé poruchy s následnou náročnou rekonstrukcí. Tyto mladé holocénní náplavy jsou nevhodnou základovou půdou, avšak pro svou výhodnou polohu podél řeky byly od počátku osídlení zastavovány. V minulosti zde byly stavby zakládány na zarážené dubové piloty nebo dřevěné rošty, později na spouštěných studních, na základové desky a vrtané piloty. Na dubové piloty je založena část budovy Úřadu vlády ČR, na spuštěných studních kino "U Hradeb", na vrtané piloty hotel Intercontinental, na dřevěném roštu věž bývalé Šítkovské vodárny u Mánesa. Rozdílný způsob založení, který vyvolal nerovnoměrné sedání holocénních náplavů měl za následek poruchy objektů na Rašínově nábřeží. Holocénní náplavy jsou vlivem přítomnosti jílovité složky a často i organických látek citlivé na snížení hladiny podzemní vody, což je nutno respektovat při výstavbě podzemních děl v historické části Prahy. Dřevěné základové konstrukce (piloty a rošty) po poklesu hladiny podzemní vody podléhají rychle zkáze.

u) Velmi rozšířenými uloženinami především na území Prahy jsou antropogenní navážky a násypy, které vznikaly po celou dobu osídlování tj. přes 1.000 let (viz i kapitoly 29 a 32). V posledních desítiletích se k nim přidávají i nejméně žádoucí navážky komunálního, případně i průmyslového odpadu. S nejrozsáhlejšími navážkami se setkáváme u Vltavy. Její původně nízké břehy byly často při povodních zaplavovány, zvláště po vybudování jezů, a voda občasně zaplavovala i nízko položené části města. Jeho obyvatele se snažili zvyšovat území podél břehů různými navážkami. Proto dnes lemují pravý i levý břeh Vltavy široké pruhy mocných navážek, které dosahují na Starém Městě mocnosti až 6-8 m. Spočívají na říčních náplavech. Vedle přirozených soudržných i nesoudržných zemin nacházíme v těchto navážkách stavební odpad, popel po požárech i další odpad. Po požáru na Malé Straně bylo území okolo Cihelné ulice zvýšeno navážkami z vyhořelých domů až o 3 m. O mocnosti navážek na jiných místech svědčí mimo výsledků sondovacích prací na příklad i zachované části původně nadzemních podlaží románských objektů pod dnešním povrchem terénu, jako např. v Kaprově ulici (viz i kapitoly č. 29 a 32).

Značně změněný je i terén v oblasti starých fortifikačních prací. Ve 13. století byly budovány mohutné hradby a příkopy, které měly chránit Staré Město. V 15. století je pak opevňováno Nové Město. Poslední rozsáhlé fortifikační práce byly prováděny v 17. a 18. století. Zčásti se zachovaly násypy a příkopy z tohoto období až po dnešek. Při zakládání objektů v území, kde v minulosti probíhala povrchová těžba stavebních surovin (kamene, štěrkopísku, cihlářských surovin) jsou pro zakládání staveb nebezpečné vytěžené prostory vyplněné navážkami. Tak např. při průzkumu pro areál televize na Kavčích horách byla ověřena značná mocnost různorodých navážek vyplňujících část bývalého lomu. Na základě výsledků průzkumu musel zde být upraven projekt zástavby. Nesprávná interpretace zavážky starého opukového lomu na Střížkově byla příčinou následného porušení budovy školy.

Jako základová půda jsou navážky nevhodné. Jsou málo únosné, silně a nepravidelně stlačitelné. Jsou totiž většinou nestejnorodé a neulehlé. I staré nezhutnělé navážky výkopových zemin vykazují při přitížení velké sedání. Navážky městského odpadu obsahují organické zbytky a jsou zcela neúnosné a často i toxické. Navážky jsou většinou značně propustné. V okolí navážek městského odpadu vzniká nebezpečí znečišťování podzemní vody a zvýšení její agresivity. Při případné zástavbě je nutný podrobný inženýrskogeologický průzkum, který musí zjistit složení a ulehlost navážek a hydrogeologické poměry. Většinou bude třeba zakládat stavby v podloží navážek na plošné základy nebo volit hlubinné zakládání. V dnešní době při nedostatku stavebních pozemků mají však stavebníci snahu zastavovat veškeré dosud volné plochy, a to i s výskytem neulehlých navážek. Zástavba takovýchto území je samozřejmě možná, je však třeba počítat se zvýšenými náklady jak na podrobný inženýrskogeologický průzkum, tak na vlastní zakládání objektů a vedení inženýrských sítí. Za příklad může posloužit výstavba bytových objektů na Zbraslavi v. od Uranové ulice zakládaných na stabilizovanou zavážku pískovny, nebo obytné domy v prostoru Podvinného mlýna ve Vysočanech, které byly založeny na vrtaných pilotách, procházejících polohou navážek a holocénních náplavů. Při takovémto způsobu založení však vznikají problémy s poruchami sítí (kanalizace, vodovod apod.), neboť instalovaná podzemní vedení uložená v nezhutněných stlačitelných navážkách si postupně sedají, na rozdíl od vlastního objektu založeného hlubinně.

Samostatným problémem je zástavba, ale i využívání území skládek komunálního odpadu. Tato území jsou pro zakládání zcela nevhodná, nejen pro geotechnické vlastnosti navezeného odpadu, ale i pro zvýšené obsahy toxicky působících prvků v pevném prostředí i půdní atmosféře.

Geodynamické procesy

Z geodynamických procesů jsou na území listu nejdůležitější svahové deformace. Jsou podmíněny převážně zásahy lidské činnosti, kdy členitý terén území pražské aglomerace nutí člověka zasahovat při výstavbě v různé míře zářezy a výkopy do svahů. Tím dochází k porušení stability svahů a ke vzniku svahových pohybů. I když při tom zpravidla nedochází k rozsáhlým sesuvům jsou i poměrně malé sesuvy nebezpečné, protože zasahují většinou zastavěné okrsky. Součásné sesuvy jsou v Pražské aglomeraci jen ojedinělé; zpravidla jde o formy uklidněné a fosilní. Časté jsou však deformace typu sjíždění po predisponovaných plochách, vznikající po podříznutí svahových uloženin charakteru úlomkovitých zemin ležících na jílovitých břidlicích, popřípadě po provedení výkopů v místech, kde lavicovitě vrstevnaté droby a břidlice jsou ukloněny konformě se svahem (např. na svazích Letenské pláně, v Libni) a levém břehu Vltavy u Vraného.

Podle Q. Záruby - V. Mencla (1969) se náchylnost k sesouvání projevuje zejména v souvrství králodvorských břidlic a kosovských křemenců. O tom svědčí i několik vážných sesuvů, které vznikly v Praze při hloubení stavebních jam a zářezů. Jako příklad uvádějí autoři sesuv, který vznikl v bohdaleckých břidlicích při průkopu návrším Bohdalec v Michli pro rozšíření železniční trati a komunikace, kde se během zimního období vysunul od zářezu po ukloněných vrstvách souvislý blok o kubatuřě asi 8.000 m3. Další sesuvy po ordovickém podloží vznikly např. při výkopových pracích v Kobylisích, v Motole nebo ve stavební jámě stanice metra "Pankrác", kde bylo třeba celou v. stěnu ukotvit (M. Špůrek, 1978). Náchylnost hornin tohoto souvrství k sesouvání potvrzuje i řada menších sesuvů na strmém svahu v údolí Berounky mezi Černošicemi a Radotínem ("Pod Staňkovkou"), které jsou zde dotovány mělkou podzemní vodou z výše ležících miocenních písků a štěrků, zasahujících sem ze Sulavy (V. Myslil - J. Šilar, 1953).

Pro vznik blokových pohybů jsou příznivé podmínky na svazích okrajů křídových plošin, kde jsou křídové pískovce a opuky se systémem vertikálních puklin uložené na relativně měkkém podloží, tvořeném buď křídovými jílovci nebo jílovitě zvětrávajícími ordovickými břidlicemi. Voda rozmáčí jílovité horniny v podloží, snižuje jejich smykovou pevnost a tím i stabilitu svahu. Rozpukané pískovce se pak v blocích odlamují a zabořují do plastického podloží (tzv. cambering). Tyto případy jsou známy např. při výstavbě obytných domů v Břevnově, ve Strašnicích, na Strahově, na Vidouli a na Proseku. Okraje křídových plošin by se proto neměly do vzdálenosti alespoň 100 m od okraje zastavovat, protože větší přitížení by mohlo porušit stávající rovnováhu svahů a vyvolat tak sesuvné pohyby. Sesuv v r. 1967 na petřínské stráni v prostoru lanové dráhy byl vyvolán hlavně narušením funkce štol pro jímání vody (vyražených na bázi křídových pískovců) a netěsností vodních kanalizačních potrubí na strahovské pláni (viz obr. 24/5).

Ani území při úpatí křídových plošin nejsou z hlediska stability bezpečná. Nacházíme zde soliflukcí nebo dlouhodobými plouživými pohyby rozvlečené cenomanské jílovce spolu s pískovcovou a opukovou sutí. Tyto creepové pohyby přetrvávají, což se projevuje na nakloněných stromech, v deformacích chodníků, zahradních zídek, mělce založeného zdiva garáží apod. (Špůrek 1979). Na prudších svazích v ostatních částech města mohou polohy soliflukcí rozvlečených a zhákovaných vrstev popř. silurských břidlic predisponovat vznik smykových ploch recentních sesuvů. V oblasti křídových slínovců a vápnitých jílovců bylo zjištěno sesouvání deluvií u Bořanovic a Sedlce. Jde o plošné mělké sesuvy na sv. svazích v místě zv. "Na Beckově". Bezprostřední příčinou sesouvání jsou zde výrony podzemní vody z báze výše uložených neogenních písků a štěrků do deluviálních sedimentů (Z. Lochmann, 1991). Sesuvný svah není sanován.

Skalní řícení vznikají v pražské oblasti ve skalních horninách na stěnách opuštěných kamenolomů (např. Hlubočepy), v odřezech, ve strmých údolních svazích nebo v hlubokých zářezech. Skalní řícení vznikají většinou v proterozoických drobách a břidlicích (Libčice n. Vltavou, Roztoky, Vrané n. Vltavou). V křídových pískovcích jsou dokumentovány řícení menších kubatur ze Strahova a Proseka. U ordovických křemenců mají skalní řícení nejčastěji charakter sjíždění po strmě ukloněných plochách jílovitých břidlic. Dalším morfologickým fenoménem jsou strže a rokle.

Tab. 24-1

Strmé údolní svahy Vltavy, Berounky a jejich přítoků porušují četné strže. Tam, kde jsou svahy budovány měkkými, snadno zvětrávajícími břidlicemi jsou dna strží vyplněna přemístěnými zvětralinami těchto hornin. Většinou jsou však tyto rokle bez sedimentární výplně. V jz. části listu jsou četné strže zahloubené do vápenců údolí Radotínskéhé potoka v úseku od Chýnice až po ústí do Berounky. Ponejvíce jsou však strže vyvinuty v proterozoických horninách v hluboce zaříznutém údolí Vltavy pod Prahou mezi Podbabou a Libčicemi nad Vltavou a jejich přítocích. Mají velmi příkrý spád, v příčném profilu tvar "V". Jsou hluboké od 3 do 15 m, sedimentární výplň zpravidla chybí. Většinou jsou v průběhu roku periodicky protékány; některé mají stálý vodní tok (Větrušice, Klecany). Při vyústění strží se místy vytvořily výplavové kužele (Libčice nad Vltavou, Klecánky aj.).

předchozí kapitola

obsah

vyhledávání

následující kapitola