Inženýrsko-geologické poměry Úvod
Materiál pro hodnocení
inženýrskogeologických poměrů v rozsahu listu 1:100 000 je neobyčejně rozsáhlý,
neboť převážná část území leží uvnitř hranice dnešní Velké Prahy, kde se
koncentrovala výstavba mnoha průmyslových, dopravních (povrchových i podzemních),
speciálně účelových a občanských objektů, s jejichž realizací byl v posledním
století spojen jak běžný geologický, tak později specializovaný
inženýrskogeologický a geotechnický průzkum nejrůznějšího rozsahu.
Při zpracování inženýrskogeologických
podmínek jsme vycházeli z údajú 9 listů inženýrskogeologické mapy 1:25 000 z let
1977-1985, z nichž větší část již byla vydána tiskem včetně příslušných
textových vysvětlivek. Do těchto map byly zahrnuty i výsledky průzkumu a podrobného
inženýrskogeologického mapování v měřítku 1:5 000, jehož mapové listy v počtu
101 byly tiskově vydány Útvarem hlavního architekta, dnes Útvarem rozvoje hlavního
města Prahy v letech 1961-1988 a pokrývají téměř celé území hlavního města. Ve
vysvětlivkách a v obsáhlé dokumentaci k listům 1:25 000 a 1:5 000 jsou podrobně
uvedeny, tabelárně a graficky zpracovány i geotechnické charakteristiky hornin a
jejich zatřídění podle československých norem. Nechybějí zde ani údaje o
měření hladiny podzemní vody ve studních a chemické analýzy vod. Vzhledem k danému
účelu publikace i k obsahové vyváženosti jednotlivých kapitol jsme tyto, jinak velmi
cenné údaje, omezili v textu na nezbytné minimum. Čtenář je v úplnosti najde v
tištěných vysvětlivkách k jednotlivým listům map 1:25 000. Viz i články o
hydrogeologických poměrech a o pramenech Prahy v této knize (kapitoly č. 22 a 23).
V této kapitole jsme se snažili podat
ucelený přehled hlavně o geotechnických vlastnostech horninového prostředí z
regionálně inženýrskogeologického hlediska na listu 1:100 000. Z toho je zřejmé,
že jsme nemohli jít do větších detailů. Při zpracování inženýrskogeologických
poměrů z území hlavního města Prahy jsme vycházeli z bohatých praktických
poznatků a zkušeností, které byly z velké části publikované tiskem nebo uložené
v archivních zprávách. Soubor údajů o inženýrské geologii Velké Prahy najde
čtenář také v práci Z. Píchala a kol.: "Praha a inženýrská geologie",
kterou vydala ČSVTS, pobočkou PÚDIS v Praze v r. 1979 u příležitosti 80-tých
narozenin zakladetele čs. inženýrskogeologické školy akademika Q. Záruby.
Horninové prostředí
Je v užším slova smyslu součástí
přírodního prostředí, které je vytvářeno širokým komplexem jevů. Pro
inženýrskou geologii mají pak největší význam tzv. inženýrskogeologické složky
prostředí, tj. horniny, podzemní voda, relief a geodynamické jevy. V následujícím
textu se zaměříme především na horninové prostředí, které je dominujícím
faktorem a na geodynamické jevy. Ostatní složky, jako morfologie reliéfu a podzemní
voda jsou zpracovány v samostatných kapitolách.
Horninové prostředí na listu mapy je
tvořeno neobyčejně složitou škálou stratigraficky rozdílných hornin od
proterozoika až po kvartér. Rozdělíme-li jednotlivé horniny podle vlastností
ovlivňujících výstavbu, můžeme na území listu vyčlenit celou řadu rajonů,
které jsou vesměs na území Prahy v zástavbě postupně využívány.
a) Nejstaršími horninami jsou
svrchnoproterozoické droby, prachovce a břidlice příslušející ke
kralupsko-zbraslavské skupině, plošně nejrozšířenější v území na S od Prahy.
Zmíněné horniny jsou zde dobře odkryty v mohutných defilé v údolí Vltavy a jejich
přítoků, od Podbaby přes Roztoky až po Libčice nad Vltavou. Druhou oblastí výskytu
svrchního proterozoika je území na pravém břehu Vltavy, v pruhu směřujícím od
Vraného nad Vltavou přes Kunratice, Průhonice, Kolovraty do j. části Úval.
Proterozoické horniny zde byly zarovnány do rozsáhlých denudačních plošin, takže
často vystupují až na povrch. Stratigraficky přísluší k mladší štěchovické
skupině. Z pohledu inženýrskogeologického začleňujeme horniny obou skupin do
společného litologicko-genetického komplexu slabě metamorfovaných hornin. Na
plošinách budovaných těmito horninami byla zejména v 60 a 70 letech postavena
některá sídliště např. Libuš, Písnice a část Jižního Města, hlubinným
založením přes méně únosné kvartérní sedimenty i sídlištní celky Ďáblice,
Bohnice a Kobylisy. V proterozoických břidlicích a drobách byla ražena část
vodovodního přivaděče ze Želivky i kanalizační sběrače na jv. okraji Prahy.
V kralupsko-zbraslavské skupině
všeobecně převládají droby. V čerstvém stavu to jsou tmavošedé nebo modro- až
zelenavě šedé, jemně až středně zrnité masivní horniny. Podřízeně obsahují
vložky prachovců a břidlic. Bývají středně rozpukané, tlustě deskovitě
odlučné. V důsledku své odolnosti vůči erozi i denudaci vytvářejí rozsáhlé
výchozy. Ve skupině štěchovické převažují droby nad břidlicemi a prachovci
(např. v okolí Dolních Břežan, Cholupic, Písnice a Libuše). V ostatním území se
uplatňuje střídání břidlic, prachovců a drob. Západně od Libuše vystupují v
proterozoických horninách několik metrů mocné pruhy hrubozrnných
"dobříšských" slepenců (s valouny drob, silicitu aj.) vytvářející
místy úzké hřbítky a na svazích skalky.
Svrchnoproterozoické horniny (zejména
droby) představují ve zdravém stavu únosnou, suchou a stabilní základovou půdu, jen
velmi obtížně těžitelnou. Drcené kamenivo z těchto hornin lze použít i pro
stavební účely. V minulosti byly v sedimentech proterozoika a v žilných horninách je
prorážejících založeny četné lomy zejména v údolí Vltavy. Z nich dodnes pracuje
velký lom ve Zbraslavi - Záběhlicích, který dodává až 300 tis. tun drceného
kameniva ročně, zejména pro pražské stavebnictví. Navětralé a zvětralé horniny
mohou být místy rozvolněny i do hloubky více metrů. Západně od Libuše byly
břidlice silně porušeny až do hloubky 33 m (Q. Záruba, Fencl, 1954). Rozpukání a
tektonické porušení těchto hornin může znesnadnit zejména ražení podzemních
děl. Tak např. při ražení zmíněného štolového přivaděče vody ze Želivky v
prostoru Jirčan se jílovské zbřidličnatění hornin projevilo hustým paralelním
rozpukáním břidlic od několika cm do 20 cm (P. Juranka, 1968 MS).
Na plošinách a mírných svazích jsou
proterozoické horniny často fosilně zvětralé. Předkřídová pestrobarevná eluvia
charakteru písčitého jílu se udržela před denudací zejména pod relikty
křídových nebo terciérních uloženin nebo v podloží eolik. V oblasti na S od
Suchdola dosahuje zvětrávání až do hloubky 10 m, u Turska, Libčic, Úholiček do 2 -
4 m, v Horních Chabrech do 8 - 9 m (Z. Lochmann, 1991), u Točné, Dolních Břežan a
Libuše do 5 m, u Písnice do 16 m. Mezi Dol. Břežany a Libní dosahuje mocnosti 13-26
m, u Zlatníků kolem 9 m, v. od Zvole se pohybuje mezi 5,5 - 16,5 m, u Hodkovic 4 - 6 m
apod. (Z. Lochmann, 1997).
Fosilní zvětraliny jsou hojné i v okolí
Říčan. Zeminy vzniklé fosilním zvětráváním mají charakter převážně
jílovité a písčité hlíny nebo písčitého jílu s pevnou a tuhou konzistencí. Jsou
smrštitelné, bobtnavé a až vysoce namrzavé. Pro zákládání jsou proto pouze
podmíněně vhodné a často je třeba objekt zakládat hlubinně, až na pevnou horninu
v podloží. Takto bylo nutné postupovat při zakládání některých budov na
sídlištích Bohnice a Kobylisy. Při nevhodně volených hlubokých výkopech a
odřezech k průběhu převládajících odlučných ploch může i v pevných horninách
proterozoika docházet k vyjíždění bloků a skalním zřícením. To se přihodilo
např. při stavbě povltavské silnice ve Vraném nad Vltavou a při stavbě
železniční trati z Prahy do Kralup.
V souvrství drob, břidlic a prachovců
jsou morfologicky produktivní tělesa silicitů (buližníků) sdružená do pruhů JZ-SV
(Ládví - k. 355 m, Kozí hřbety u Suchdola, Holosmetky, Bašť, Předboj). V
izolovaných vyvýšeninách se objevují také v oblasti Středokluky - Velké Přílepy
a v Divoké Šárce. Deskovitě odlučné silicity (tloušťka desek 4 - 8 cm) vystupují
v pruhu JZ-SV při j. okraji území, z. od Točné.
Jako základová půda jsou silicity velmi
únosné, avšak velmi těžce těžitelné. Charakteristický je balvanitý nebo blokový
rozpad (drobná kamenná moře - např. Stříbrník, Hřivnáč, Kozí hřbety - Q.
Záruba, 1955, Z. Lochmann, 1991).
V souvrství slabě metamorfovaných
proterozoických hornin se objevují také efuzivní a intruzivní bazalty (spility)
např. okolí Libčic n. Vltavou, Dolu, ve Zbraslavi a v Dolních Chabrech (intruzíva
neratovického komplexu). Ve zdravém stavu poskytují tyto masivní horniny únosnou,
avšak obtížně těžitelnou základovou půdu.
Zvětralinový plášť na těchto pevných
horninách nepřesahuje zpravidla mocnost 2 m. Z magmatických hornin se na území Prahy
a užším okolí vyskytují i další horninové typy různého stáří.
b) Spodnopaleozoické alterované
bazaltické horniny místy s vulkanoklastiky vystupují v pruhu mezi Loděnicí a
Řeporyjemi a v okolí Solopysk. Bazalty (diabasy) vytvářejí rozsáhlé výskyty
charakteru polštářových láv v Chuchli, Butovicích a v Nové Vsi. Ložní žíly a
drobná tělesa minety a bazaltů jsou známá zejména ze Záběhlic, Strašnic a z
Kalvarie u Motola.
Magmatické horniny jsou obvykle zvětralé
jen do malé hloubky, a proto značně pevné a houževnaté. Tufy a tufity, které
doprovází zejména tělesa diabasů podléhají více zvětrávání. Při střídání
jednotlivých typů hornin vzniká nebezpečí nehomogenní základové půdy, kdy např.
ve stejnorodém prostředí břidlic a prachovců tvoří tyto těžko těžitelné
horniny žíly a polohy, které mohou ovlivnit zakládání. K tomu došlo např. při
stavbě obytného domu pro herce Národního divadla v Záběhlicích, kde byla naražena
ca 3 m mocná žíla minety; podobně tomu bylo také při výkopu pro základovou jámu
několika objektů na Bohdalci. Eluvia těchto hornin mají charakter hlinitého písku
až písčité hlíny.
c) Granit říčanského typu a granodiorit
sázavského typu (paleozoikum). Obě magmatické horniny zasahují do zájmového území
jv. a v. od Říčan (Mnichovice, Svojetice, Babice). Mají většinou kvádrovitou nebo
tlustě lavicovitou odlučnost podle tří základních systémů puklin. Zvětrávání
se projevuje převážně mechanickým rozpadem horniny podle puklin odlučnosti a hornina
se tak postupně začíná měnit v eluviální písčitou drť ("grus").
Uprostřed této drti zůstávají zaoblené balvany a bloky velikosti až několik m3
zdravého až navětralého granitu, které pak vystupují vlivem eroze a odnosu
zvětralin mezi odlučnými plochami nad úroveň terénu. Eluvium granitu má charakter
hrubozrnného písku až hlinitého písku, který je vhodnou, tj. únosnou, stabilní a
suchou základovou půdou, dobře těžitelnou.
d) Ordovické křemence jsou na území
zastoupeny skaleckými (souvrství dobrotivské) a řevnickými (souvrství libeňské)
křemenci. V minulosti byly označovány společným názvem křemence drabovské. Tvoří
úzké i mocnější dlouhé pruhy ve směru osy synklinoria na území Prahy tektonicky
dislokované (např. průběhem pražského a šáreckého zlomu). Táhnou se z prostoru
od Loděnice přes území Prahy do sz. okolí Českého Brodu, kde končí u obce
Břežany. Na povrch vystupují v izolovaných skalních výskytech a morfologicky
výrazných hřbetech (viz mapa).
Křemence jsou bělošedé až žlutavé,
jemnozrnné, tlustě deskovité až lavicovité (10-50 cm, ojediněle dosahuje mocnost
lavic až 1-2 m). Lavice skaleckých křemenců bývají hustě příčně rozpukané,
břidlice tvoří mezi nimi slabé vložky a proplástky. Ve facii řevnických křemenců
mocnější polohy břidlic chybějí a křemence jsou omezeny ostrými přechody do
nadloží i do podloží. Křemence představují nejtvrdší horniny ordovických
souvrství. Jsou sice křehké, ale značně odolné vůči zvětrávání i erozi. Proto
se výrazně uplatňují i morfologicky. Zvětrávají jen nesnadno v kamenitou
ostrohrannou suť, často promísenou jílovitě navětralými břidlicemi z proplástků.
Pokud úlomky převažují nad výplní a vzájemně se dotýkají představují značně
únosnou základovou půdu. V oblasti křemencových pruhů je třeba při
inženýrskogeologickém průzkumu počítat se starými zavezenými lomy, kde byly
křemence těženy na stavby a zejména k výrobě dlažebních kostek. Lomy byly např.
na vrchu Vítkov, na Bílé skále pod Bulovkou, na Žižkově, v Chodově aj.
Křemence poskytují prakticky
nestlačitelnou základovou půdu, nepříznivě se uplatňuje jejich rozpukání a také
značně obtížná těžitelnost, někdy i malý plošný výskyt, který může
způsobit značné rozdíly v sedání staveb. Pruhy křemenců způsobily obtíže např.
při stavbě stanice metra Muzeum a budovy Nové scény Národního divadla.
Provádění zemních prací je v
křemencích vždy velmi obtížné, zejména ve výkopech v malých prostorách, v
kanalizačních sběračích a ve štolách. Nepříznivý prvek představují zvláště
tam, kde je část objektu umístěna na křemencích a část na okolních
stlačitělnějších břidlicích. Zakládání je pak nutno řešit tak, aby
nedocházelo k nerovnoměrnému sedání. Při podtěžení strmě uložených lavic
křemenců ve výkopech a štolách vzniká dále nebezpečí sjíždění jednotlivých
bloků po rozvětralých, příp. rozložených břidličných proplástcích a vznik
vodvýlomů. Ve skaleckých křemencích byl např. vylámán zářez pro vlečku do
Císařského mlýna v Bubenči a je v nich vyražena část tunelu Mrázovka. Na
křemencích je založen rovněž Památník na Žižkově s jezdeckou sochou Jana
Žižky.
e) Staropaleozoické jílovité břidlice
(králodvorské, bohdalecké, vinické, libeňské, dobrotivské, klabavské a
liteňské). Budují skalní podklad v různě širokých, tektonicky porušených
pruzích JZ-SV směru. Nepravidelně se přitom střídají s pruhy ostatních
ordovických a silurských hornin. Tvoří skalní podklad větší části vnitřní
Prahy. Na povrch vystupují zejména v oblasti Michle, Vršovic, Nuslí a na Žižkově.
Jsou častou základovou půdou při stavbách i na ostatním území Prahy, kde jsou
zpravidla překryty polohou kvartérních sedimentů.
Setkáváme se s nimi zejména při
tunelových a podzemních stavbách a v pražském metru. V břidlicích byly vyraženy
Vinohradské železniční tunely, Strahovský tunel a tunel pro pěší pod Žižkovem.
Rovněž tunelové ražby pro kolektory a kanalizační sběrače byly v dlouhých
úsecích vybudovány v těchto horninách.
Všechny jílovité břidlice jsou
většinou tence vrstevnaté; s přibývající hloubkou je však vrstevnatost méně
zřetelná. Tektonické porušení břidlic, které je intenzivní zejména v blízkosti
pražského zlomu, podmiňuje zvýšené namáhání ostění tunelových staveb a
způsobuje nadvýlomy při ražbě. V husté zástavbě při nízkém nadloží a
nedostatečně dimenzovanému ostění tunelu může potom dojít k poškození objektů
na povrchu, jako k tomu došlo např. v r. 1991 v ulici Politických vězňů.
Z významnějších budov jsou na
jílovitých břidlicích založeny např. hotel Fórum, Palác kultury, obchodní domy
Kotva a Máj, Národní divadlo, TV vysílač na Žižkově a v poslední době také
obchodní centrum Černý Most.
Zvětráváním se břidlice rozpadají na
nepravidelné úlomky (případně na drobné roubíky jako břidlice dobrotivské) a
postupně až ve střípky (břidlice bohdalecké). Konečným produktem zvětrávání
jsou jílovité hlíny až jíly. Při homogenním prostředí za příznivých
hydrogeologických podmínek jsou jílovité břidlice vcelku vhodné základové půdy
pro bytovou i občanskou zástavbu. Jsou dobře rozpojitelné i těžitelné; nakypření
vytěžené horniny, zejména z povrchových poloh, bývá velké (u dobrotivských
břidlic uvádí A. Dvořák (1975) 60-100 %). Při zpětném použití výkopků do
zásypů nebo násypů je třeba postupovat rychle, neboť se tyto horniny pod vlivem
atmosferilií rychle rozpadají, čímž se zhoršují jejich technické vlastnosti.
Nezapažené výkopy v nich není proto možné nechávat delší dobu otevřené.
Na svazích jsou jílovité břidlice
náchylné k sesouvání, zejména v případě sklonu vrstev po svahu (viz např. drobné
sesuvy na svazích mezi Černošicemi a Radotínem). Při stavebních zásazích do
přirozených svahů nesmí být v jílovitých břidlicích narušena stabilita zejména
podtěžením vrstev a upravený svah nesmí být strmější než sklon vrstev
ukloněných po svahu. Q. Záruba (1974) popsal např. sjíždění terénu po vrstevních
plochách v dobrotivských břidlicích na svahu pod Vlachovkou v Libni. Zde došlo při
hloubení kanalizace k sesuvným pohybům a tím k porušení opěrných a zahradních
zdí jakož i některých objektů.
Jílovité zvětraliny všech typů
břidlic jsou objemově nestálé a rozbřídavé. Proto je třeba na nich zakládat v
hloubce, kde již působením klimatických činitelů nedochází k objemovým změnám.
Jílovité břidlice obsahují jemně rozptýlený pyrit, který je zdrojem síranové
agresivity podzemní vody (viz kapitolu o hydrogeologii).
f) Do souboru staropaleozoických hornin se
střídáním drob, pískovců, prachovců, písčitých a prachovitých břidlic jsou
zařazena tato souvrství, příp. jen jejich části: třenické, mílínské,
klabavské, šárecké, dobrotivské (ve vývoji drob), letenské, zahořanské,
bohdalecké (polyteichová facie), kosovské a srbské. Plošně největší rozsah má
souvrství letenské, po něm následuje šárecké a pak zahořanské. Společným znakem
hornin většiny těchto souvrství je střídání relativně měkčích písčitých a
prachovitých břidlic s tvrdými prachovci a pískovci. Narozdíl od jílovitých
břidlic jsou tyto horniny odolnější vůči zvětrávání, což se projevuje
morfologicky v reliéfu terénu. Část těchto souvrství je stejnorodá (např.
písčité břidlice šáreckého souvrství, drobová facie dobrotivského a letenského
souvrství). Také při rytmickém střídání tvrdších a měkčích hornin můžeme
považovat základovou půdu poměrně za homogenní. Její nestejnorodost způsobují
mocnější polohy křemenců (např. v letenském souvrství), drobových pískovců nebo
i žilné vyvřeliny. Proto je třeba hodnotit základovou půdu vždy individuelně in
situ, tj. přímo v základové spáře stavební jámy.
V těchto flyšoidních horninách byly
raženy úseky tunelů metra na Pankráci, Vinohradech a ve Vysočanech, silniční tunel
pod Letnou, Rudolfova štola z Vltavy do Stromovky a tunely pod vrchem Tábor v
Malešicích i pod Vyšehradem. Z význačných pražských staveb jsou založeny na
horninách tohoto rajonu na příklad Technické a Národní muzeum, budova Hlavního
nádraží, bývalého Federálního shromáždění a vinohradská část Nuselského
mostu. Při hlubokých výkopech hrozí nebezpečí vyjíždění bloků hornin po
predisponovaných plochách a v tunelech vznik nadvýlomů. Při průzkumu ve Vokovicích
byla zjištěna stará důlní činnost na železné rudy v šáreckých břidlicích,
jejíž rozsah si vynutil úpravu zastavovacího plánu v z. části sídliště Červený
vrch. Vápnité srbské břidlice s podřízenými vložkami vápenců, silurského
stáří tvoří základové půdy sídliště Barrandov na levém břehu Vltavy.
Na výše položených plošinách ve v.
části listu bývají horniny tohoto rajonu v okolí tektonických linií postiženy
fosilním zvětráváním do hloubky až 10 m. Pelitické horniny (břidlice)
zvětrávají hlouběji, zatímco psamitické (pískovce) jsou odolnější. Některé
břidlice ze souboru mají charakteristické vlastnosti; např. pro šárecké břidlice
je typický (výše zmíněný) roubíkovitý rozpad a tím i větší nakypření. A.
Dvořák (1975) uvádí nakypření 60-80 %, Záruba (1948) dokonce 80-100 %.
g) Mezi vápnité břidlice a břidlice s
vložkami vápenců řadíme silurské břidlice liteňského souvrství s převahou
graptolitových břidlic a devonské břidlice dalejské.
Břidlice liteňského souvrství jsou ve
spodních polohách jílovité a mají obdobné technické vlastnosti jako ordovické
břidlice ze souboru jílovitých břidlic. Jsou proniknuty nebo sousedí s četnými
tělesy bazaltů a jejich tufů; na styku s nimi bývají kontaktně metamorfovány. Jsou
většinou tence vrstevnaté s hojnými graptolity na vrstevních plochách, lupenitě
rozpadavé. Zvětrávají do větších hloubek (3-5 m) a eluvia mají charakter
jílovitých až písčitých hlin s úlomky.
Dalejské břidlice obsahují hojné
konkrece a vložky šedých kalových vápenců. Většinou jsou deskovitě odlučné,
intenzivně rozpukané a poměrně snadno podléhají zvětrávání.
Horniny tohoto souboru vytvářejí
nestejnorodou základovou půdu v místech proniků bazaltů, v souvrství tufů a
kontaktně metamorfovaných břidlic. Při homogenním prostředí nezvětralé
graptolitové břidlice představují poměrně únosnou základovou půdu. Jsou dobře
těžitelné, podle A. Dvořáka (1975) činí nakypření 20-50 %. Jejich zvětraliny
jsou však namrzavé a rozbřídavé.
h) Svým rozsahem a kvalitativními znaky
je významné horninové prostředí silurských a devonských karbonátových hornin.
Vystupují v jádře barrandienského synklinoria převážně na levém břehu Vltavy (na
pravém břehu zasahují jen do okolí plaveckého stadionu v Podolí a Pankráce).
Litologicky jsou zastoupeny vápence, vápence s rohovci a vápence s vložkami
vápnitých břidlic. Z pohledu inženýrskogeologického můžeme vápence rozdělit na:
1) vápence deskovitě a lavicovitě
vrstevnaté (souvrství kopaninské, požárské, pražské - facie sliveneckých,
řeporyjských dvorecko-prokopských vápenců - souvrství zlíchovské, třebotovské a
chotečské;
2) vápence deskovitě a lavicovitě
vrstevnaté s vložkami břidlic (souvrství požárské a lochkovské).
V morfologicky členitém území mezi
Mořinou a Hlubočepy, kde jsou údolní svahy hluboce zaříznutých potoků (Dalejský v
Prokopském údolí, Radotínský a Karlický) rozbrázděny stržemi, vystupují vápence
ve skalních výchozech a defilé. Všechna vápencová souvrství mají obdobné
technické vlastnosti. Při povrchu jsou vápence obvykle nepravidelně (místy
kapsovitě) zvětralé; lokálně dosahuje hloubka zvětrávání kolem 3-5 m. Někdy
však mohou být i výjimky; tak např. R. Šimek (1983 MS) uvádí, že v boční rokli
Prokopského údolí, pod barrandovskými ateliéry, byly při stavbě přemostění
navrtány vlivem krasových pochodů rozložené a zvětralé zlíchovské vápence pode
dnem rokle do hloubky přes 100 m! Měly charakter drolivé, místy odvápněné
poloskalní horniny. I v některých dalších lokalitách jsou vápence zkrasovatělé.
Krasové dutiny způsobily problémy např. při zakládání levobřežních opěr
barrandovského mostu a mostu na výstupní komunikaci přes tzv. Růžičkovu rokli a
mohou být, jsou-li vyplněny vodou, i příčinou průvalů do ražených děl. K tomu
došlo při ražení kanalizačního sběrače v Praze-Radlicích a při ražbě štoly v
Hlubočepích.
Vápence poskytují většinou velmi
únosnou, ale obtížně těžitelnou základovou půdu. Vložky břidlic její únosnost
podstatně nesnižují, ale při podtěžení desek a lavic vápenců zvyšují
nebezpečí sjíždění vápencových bloků ve výkopech stavebních jam a svahových
zářezech. Zvrásnění vápenců a silné tektonické porušení jsou důsledkem jejich
uložení v ose synklinoria. Pro místní nepravidlené zvětrávání a obtížnou
rozpojitelnost jsou vápencové horniny pro zástavbu jen podmínečně vhodné, na
strmých svazích místy až nevhodné.
Vápence byly v minulosti těženy na
území Prahy např. v Podolí, Braníku, Chuchli a pod Barrandovem, zejména na výrobu
vápna a cementu. Leštitelné barevné vápence, "české mramory" se hojně
užívaly při výstavbě význačných budov. V současné době jsou v provozu lomy
Cikánka v Radotínském údolí, Hvížďalka u Kosoře a lom v Řeporyjích. Z vápenců
paleozoika je i známá typická pražská chodníková mozaika, narůžovělé kostky
jsou ze sliveneckého vápence, tmavošedé z kosořského a lochkovského, bílé z
posázavských krystalických vápenců.
i) Fluviolakustrinní sedimenty
sladkovodního cemomanu - jílovce, písčité jílovce, prachovce až jílovité
pískovce peruckého souvrství - vyplňují deprese v předkřídovém reliéfu.
Zachovaly se většinou ostrůvkovitě (např. j. od Spořilova) jako denudační relikty
v nadloží hornin staršího paleozoika. Rozsáhlejší pokryvy vytvářejí mezi
Újezdem, Mezouní a Kuchařem, z větší části jsou zde v podloží kvartérních
uloženin. Dále budují území mezi Ořechem, Chýnicí a Zadní Kopaninou a v okolí
Drahelčic. U Slivence jsou mocné až 20 m, u Vysokého Újezda dokonce až 30 m. V
úzkém lemu vystupují při okrajích svrchnokřídových reliktů ve Stodůlkách, Na
Vidouli, mezi Střešovicemi, Petřínem a Bílou horou, na Střížkově aj. Na Vidouli
je udávána mocnost jílovců 4-6 m (J. Šolc, 1969 MS), na Bělohorské plošině kolem
5 m, maximálně až 13 m, na s. svahu Střešovické plošiny 3-4 m (Z. Králová, 1970
MS), na Střížkově je mocnost celého peruckého souvrství až 8 m a samotných
jílovců až 5 m. Největšího rozšíření však dosahuje perucké souvrství v sv.
cípu mapy v území mezi Újezdem nad Lesy, Klánovicemi, Dolními Počernicemi,
Šestajovicemi a Jirny. V prostoru Čakovic jsou až 24 m mocné jílovce zcela překryty
sprašemi.
Jílovce jsou šedé nebo až černošedé
(v důsledku příměsi uhelného pigmentu nebo detritu). Místy se v nich objevují
slabé proplástky uhlí (např. na Petříně a pod Vidoulí), běžný je výskyt
rozptýleného pyritu, často i ve formě konkrecí.
Jílovce poskytují podmínečně vhodnou
základovou půdu, kterou je nutno hodnotit individuálně s ohledem na jejich plasticitu
a konzistenci a na stabilitu území. Vložky pískovců přivádějí do souvrství
podzemní vodu, která způsobuje zvětrávání jílovců na jíly tuhé, místy až
měkké konzistence. Tato eluvia jsou rozbřídavá a objemově nestálá. Tvoří málo
únosnou, stlačitelnou a objemově nestálou základovou půdu. Pod kaolinickými
pískovci na svazích jsou jíly měkké konzistence často příčinou svahových
deformací. Při zakládání terasových domů v Praze-Břevnově bylo nutné odřez
svahu v křídových pískovcích, které začaly po podložních jílovcích vyjíždět
do stavební jámy, složitě a nákladně kotvit. V jílovcích bazálního křídového
souvrství se na území Prahy vyskytly výše zmíněné slabé uhelné slojky
nekvalitního zemitého uhlí. Ty byly předmětem starších kutacích pokusů a těžby,
zejména na Petříně a jižních svazích Proseka. Na Petříně jsou některé ze štol
na uhlí ještě dnes přístupné a zanedbání jejich odvodňovací funkce bylo v r.
1967 příčinou rozsáhlého sesuvu pod restaurací Nebozízek, který zničil i lanovou
dráhu na Petřín postavenou v roce 1891.
V roce 1964 došlo k prvním projevům
aktivizace fosilního sesuvu podél tělesa uvedené lanové dráhy. O rok později, v r.
1965, musel být již provoz lanovky zastaven; na jaře v roce 1967 nastal hlavní pohyb
sesuvu (K. Němeček, 1969). Příčinou vzniku sesuvu byla podle L. Řepky (1969) změna
režimu podzemní vody ve svahu vlivem nefungujícího drenážního systému. Na
rozhraní křídových jílovců a pískovců přitékala do oblasti Nebozízku podzemní
voda, jejíž infiltrační oblastí jsou propustné opuky a pískovce na strahovské
plošině. Tato podzemní voda vystupuje podél strmé pramenní linie na styku
křídových pískovců s peruckým souvrstvím. Linie se táhne od j. svahu Strahova nad
Motolem, vede nad zámečkem Kinských a pokračuje přes Nebozízek a Strahov na
Pohořelec. Na této pramenní linii se horizont podzemní vody odvodňuje do svahových
uloženin. Tím docházelo k jejich sycení, k rozbřídání a změně geotechnických
vlastností. Prameny podzemní vody se posléze objevily ve svahu pod sesuvem. V podloží
deluvií jsou jílovitě zvětralé bohdalecké břidlice, oddělené v těchto místech
pražským zlomem od břidlic šáreckých.
Doporučení odborníků, vypracované již
v roce 1965, aby voda z otevřených pramenů byla odvedena mimo postiženou oblast nebylo
tehdy respektováno a tak v květnu r. 1967 došlo k hlavnímu sesuvnému pohybu, jímž
bylo poškozeno kolejové těleso lanové dráhy. Pokles v odlučné oblasti sesuvu činil
až 2 m; okraj odlučné oblasti probíhal těsně při základech budovy restaurace
Nebozízku, takže došlo i k poškození terasy před jejím průčelím. K sanaci sesuvu
bylo doporučeno v 1. fázi odvodnění pramenné linie mírně ukloněnou sběrnou
štolou, vyústěnou mimo kritickou oblast. Ve 2. fázi byl proveden detailní
inženýrskogeologický průzkum včetně geotechnického zhodnocení hornin. Výsledky
průzkumu daly podklad pro sanaci petřínského svahu a pro technické vyřešení
nového kolejového tělesa lanovky v původní trase. Po provedených úpravách terénu
a po celkové rekonstrukci je lanovka od r. 1985 opět v provozu.
j) V plošně rozsáhlejších výskytech
se v sv. rohu mapového listu objevují také pískovce a glaukonitické pískovce
korycanských vrstev (např. Horní Počernice, Jirny, Nehvizdy, Vinoř). Na Vidouli, ve
Stodůlkách, v prostoru Petřín - Bílá hora - Střešovice a Nebušice - Horoměřice
- Kobylisy - Prosek vystupují k povrchu většinou na strmých svazích podél okrajů
svrchnokřídových plošin. Na S a SZ od Rudné jsou překryty eolickými a
polygenetickými sedimenty. Jsou vyvinuty převážně jako žlutošedé, jemně až
hrubě zrnité kaolinické kvádrové pískovce. Do nadloží přecházejí do
nazelenalých glaukonitických pískovců, většinou málo zpevněných, rozpadavých.
Pískovce poměrně rychle zvětrávají na písčité eluvium o mocnosti většinou 1-3
m. Odolnější jsou jen vložky a drobné železité polohy. To bylo důvodem, proč byly
pískovce z území Prahy používány jako stavební kámen jen ojediněle. Naproti tomu
byly povrchově i hlubinně dobývány jako stavební písek. Chodby po staré těžbě
byly zjištěny na svazích Prosecké plošiny; některé z nich zasahovaly i dosti daleko
do území projektovaného sídliště (mnoho desítek metrů od hrany svahu). Proto byly
některé objekty při hraně svahu zakládány hlubinně na vrtané piloty až pod
úroveň báze těžby.
Při bázi pískovců vystupují místy
jílovce se zuhelnatělou rostlinnou drtí. Ve svém uložení jsou kaolinické pískovce
hrubě lavicovité s nepravidelným křížovým zvrstvením. Zpravidla jsou rozpukané
systémem vertikálních puklin. Na plošinách jsou pískovce vhodnou základovou půdou,
na svazích podél okrajů křídových tabulí však hrozí pohyb oddělených
pískovcových bloků po podložních jílovcích. Fosilní kerné sesuvy jsou známé
např. z Petřína, z lomu pod Šafránkou a nad Císařkou (Záruba - Pfeffermann, 1943,
Záruba, 1948). Neuváženými výkopovými a stavebními zásahy v těchto místech by
mohlo dojít k porušení jejich stability a k následnému sesouvání. Proto tyto
okrajové partie není z uvedených důvodů vhodné zastavovat, neboť vyžadují
zvýšené náklady na zakládání a sanaci svahů.
Při okrajích křídových tabulí byly v
těchto pískovcích četné lomy často se strmými stěnami; dnes jsou již většinou
zavezené. Na j. okraji prosecké tabule byly z pískoven raženy štoly k další
těžbě písku. V pískovcích byly s úspěchem raženy i vodní štoly (např. na
Petříně nebo ve Veleslavíně - R. Šimek, 1983 MS).
k) Spodnoturonské opuky bělohorského
souvrství. Z hlediska zakládání poskytují zdravé opuky velmi vhodnou, značně
únosnou a dobře rozpojitelnou základovou půdu. Technicky patří ke skalním horninám
s krychelnými pevnostmi kolem 40-70 MPa (J. Houska, 1968). Při plošném zakládání
jsou vhodné zejména pro stavby zakládané v jedné úrovni, protože zvětrávají
stejnoměrně a technické vlastnosti zvětralé a navětralé zóny se z hloubkou
značně mění. Při menších mocnostech opukového souvrství je třeba ověřovat i
jejich podloží.
Opuky zvětrávají na hnědožluté
jílovitopísčité hlíny s úlomky navětralé mateční horniny. Mocnost zvětralin v
území nepostiženém fosilním zvětráváním se pohybuje většinou kolem 1 m.
Převážně hlinité zvětraliny přecházejí do podloží do tence deskovitě
rozpadlých opuk až posléze do pevných, lavicovitě odlučných poloh. Zvětralé opuky
jsou homogenní, ulehlé, vhodné pro zakládání méně náročných pozemních
objektů. Zcela zvětralé (rozložené) mají pevnou až tuhou konzistenci, jsou
rozbřídavé a namrzavé. Proto je třeba základovou spáru chránit proti mechanickému
porušení, nepříznivým klimatickým vlivům a proti zaplavení. Okraje opukových
plošin jsou nestabilní a mohou být porušeny fosilními sesuvy. Při stavebních
pracech by zde mohlo docházet k obnovení pohybů. V Praze byly opuky lámány jako
stavební kámen již v 10. století a byly běžným stavebním materiálem v románské
a ranně gotické době.
V Praze byly nejstarší opukové lomy
založeny podél j. okraje Strahovské a Bělohorské plošiny. Těžba zde byla
rozptýlena na řadu lokalit. V 11. a 12. století se na stavby dovážela opuka z
Přední Kopaniny, Bílé hory a Veleslavína, v pozdním středověku i z oblasti
Džbánu ("džbánská opuka").
Zejména na Strahově byly rozsáhlé
opukové lomy později zavezené, což způsobilo obtíže při stavbě Masarykova
stadionu. Také na Proseku došlo na objektu Průmyslové školy strojírenské k
deformacím v důsledku dodatečného ssednutí hlubinného základu, kdy piloty byly
ukončeny předčasně v opukové zavážce starého lomu. Z nových staveb jsou na
opukách bělohorského souvrství založeny objekty nového Ruzyňského letiště.
 |
Obr.
24/1. Předpokládaný průběh neogénních výplní starých koryt a depresí
mezi Horními Jirčany a Kocandou: 1 - trasa štolového přivaděče vody ze Želivky do
Prahy; 2 - linie profilu následujícího obrázku 24/3; 3 - předpokládaný průběh
starých koryt a depresí pod kvartérními sedimenty; 4 - průzkumné vrty; 5 - šachta
(Š 4).
Podle P. Juranky, 1968 |
l) Drobné relikty neogenních
písků se štěrky patřící ke starší akumulaci (klínecké stadium - miocén) jsou
ostrůvkovitě roztroušeny na Bílé hoře, na Sulavě u Černošic, j. a z. od Lochkova
a na Barrandově. Uloženiny na Sulavě vyplňují korytovitou depresi s příkře
upadajícími svahy, která byla vytvořena fluviální erozí. Mají mocnost až 20-30 m
a tvoří je písky s polohami štěrků a pestrobarevných jílů. V podloží vystupují
fosilně zvětralé staropaleozoické horniny.
Také na pravém vltavském břehu v
oblasti Psár, Zlatníků, Jesenice a Vestce vyplňují neogenní sedimenty deprese v
zarovnaném povrchu proterozoických drob a břidlic. Jejich identifikaci znesnadňuje
mocný kvartérní pokryv. Při budování povrchových a zvláště pak podpovrchových
liniových staveb mohou být tato místa technicky problematická. Tak např. při ražbě
štolového přivaděče pitné vody ze Želivky byla zastižena část starého
říčního koryta v prostoru mezi Horními Jirčany a Kocandou jv. od Jesenice.
Maximální šířka koryta zde dosahuje až 450 m, hloubka je až 40 m. Koryto je
vyplněno písky, uprostřed s polohou písčitých jílů, siltů a jílovitých písků.
Sedimenty ve výplni koryta představují rezervoár podzemní vody značné vydatnosti.
Při ražbě štoly v projektované trase došlo v červnu 1967 k havarii čelby
prolomením stropu k průvalu ztekuceného hlinitopísčitého materiálu do štoly. Na
povrchu se zával projevil kruhovitou, asi 10 m hlubokou propadlinou. Po vyzmáhání
závalu bylo čelo štoly zazděno a trasa štoly musela být posunuta až pod úroveň
dna starého koryta (P. Juranka, 1968 MS) viz obr. 24/2.
 |
Obr.
24/2. Geologický profil pro přivaděč vody ze Želivky do Prahy v úseku
Jesenice, znázorňující situaci s výplní starého koryta s nově vedeným
přivaděčem pod neogenními uloženinami (po závalu původní ražby tunelu - viz
text): 1 - sprašové a deluviální sedimenty (kvartér); 2 - neogenní výplň starého
koryta: písky, jílovité písky, písky se štěrky a s polohami jílů; 3 - skalní
podklad (svrchnoproterozoické droby, břidlice a prachovce); 4 - štola přivaděče; 5 -
místo závalu; 6 - propadlina na povrchu terénu vzniklá ve štole; 7 - situace shybky,
kterou bylo nutno podejít výplň starého korytu.
Podle P. Juranky, 1968 |
m) Plošinu mezi Kobylisy, Zdiby a
Sedlcem pokrývají další neogenní fluviolakustrinní jílovité písky a písky se
štěrky. Stratigraficky jsou přiřazovány k tzv. zdibskému akumulačnímu stadiu
pliocenního stáří. Z větší části jsou překryty spraší a na povrchu se
objevují většinou jen při okrajích sprašového pokryvu. U Horních Chaber jsou
mocné přes 22 m, mezi Zdiby a Sedlcem do 10 m. Maximální udávaná mocnost je v
rozmezí 20-40 m.
Litologicky jde o rezavé, středně až
hrubě zrnité, silně jílovité písky se štěrky a s vložkami jílu. V prostoru
sídlišť Kobylisy a Ďáblice převažuje jílovitá facie, tj. jíly a jílovité
písky. V okolí buližníkových kamýků obsahují neogenní sedimenty na bázi kameny a
balvany silicitu. Písky se štěrky jsou ulehlé, převážně suché, protože v jejich
podloží jsou propustné křídové horniny. Nelze však vyloučit lokální zvodně v
nadloží jílových poloh. Při dostatečné mocnosti představují vhodnou základovou
půdu. Místy je však třeba počítat s její nestejnorodostí (vložky a polohy jílu).
Obtížnou těžitelnost způsobují kameny a balvany v blízkosti buližníkových
kamýků. Jílovité vložky jsou pro zakládání málo vhodné. Mají tuhou konzistenci,
jsou méně únosné a v jejich nadloží se vytvářejí lokální zvodně.
n) Vhodným horninovým prostředím pro
zakládání pozemních staveb jsou pleistocenní terasové sedimenty (písčité
štěrky) Vltavy a Berounky. V sedmi hlavních akumulacích lemují vltavské údolí po
obou březích (Záruba - Bucha - Ložek, 1977). Uloženiny morfologicky vyšších
terasových stupňů, často překryté sprašemi (např. s. od Klecan), pokrývají
plošiny na Zbraslavi, na Pankráci, Vinohradech, na Karlově náměstí, na Letné, v
Dejvicích, Bohnicích, v Suchdole, v Roztokách a mezi Klíčany, Panenskými Břežany a
Vodochody. Mocnosti terasových náplavů kolísají v rozmezí 2-12 m; na Pankráci a v
Bohnicích 10-14 m (maximálně 17-18 m), Suchdol - Výhledy 8-15 m.
Nižší (údolní) stupně vyplňují
celé údolí Vltavy a Berounky. Největší akumulace jsou v Dobřichovicích,
Radotíně, na Smíchově, na Starém i Novém Městě, v Karlíně a v jádrech
holešovického, podmoráňského a libčického meandru. Uloženiny nižších teras jsou
obvykle přes 10 m mocné, v Holešovicích až 18 m, v Roztokách 14-15 m, v Libčicích
nad Vltavou až 12 m. Do sv. cípu mapy u Nového Vestce a Toušeně zasahují také
údolní terasy Labe.
 |
Obr.
24/3. Zajištění 4. pilíře Karlova mostu (počítáno od Starého Města) po
povodni v roce 1890 kesony: 1 - písek se štěrkem; 2 - hrubý štěrk s valouny; 3 -
vrstvy přechodné; 4 - zvětralá břidlice; 5 - pevná břidlice.
Podle J. Fischera, 1979 |
Terasové sedimenty se vyznačují
střídáním středně až hrubě zrnitých písků a písčitých štěrků. V
přehloubeném korytě Vltavy se místy na bázi akumulací vyskytují i hrubé štěrky a
balvany až více decimetrů v průměru (Komořany). Vyšší terasy oproti nižším
mají druhotně větší obsah prachovité a jílovité frakce (kolem 10 %).
Terasové uloženiny představují velmi
vhodné základové půdy, většinou homogenní, dostatečně únosné, málo
stlačitelné. Jsou dobře rozpojitelné a propustné. Na terasových plošinách lze
však místy nalézt zavezené jámy po těžbě. Zeminy vytěžené z výkopů jsou
zpětně vhodné jako zásypový a konstrukční materiál. U vyšších teras se
vyskytuje hladina podzemní vody při jejich bázi na relativně nepropustném podloží
proterozoických a paleozoických hornin. Údolní terasy jsou zpravidla zvodněné
téměř v celé mocnosti; proto je třeba počítat při zakládání se značně
nepříznivými podmínkami (velké přítoky do stavebních jam, vyplavování
jemnozrnných částic a provalení dna případně s agresívní podzemní vodou).
Z význačných pražských budov je na
terasových sedimentech založen např. palác Lucerna, kde byly v základové jámě
vytěžené štěrky s výhodou využity do betonu. Při rekonstrukci obytného domu na
Vinohradech bylo zjištěno, že jeho stavitel důvěřoval únosnosti terasových
sedimnetů tak, že objekt postavil bez základového pasu zdmi přímo na písčitý
štěrk. Písčité sedimenty údolní maninské terasy, které v centru Prahy dosahují
mocnosti 10-14 metrů, jsou silně zvodněné, což vyvolalo nutnost rozsáhlých
opatření při výstavbě metra. Při budování stanice Můstek na trase A bylo třeba
terasové sedimenty utěsňovat a zpevňovat injektážemi.
 |
Obr.
24/4. Geologické poměry při zakládání Kolovratského paláce v Praze 1.
Geologická část je dvakrát převýšena: 1 - štěrky údolní terasy; 2 - bahnitá
výplň starého říčního koryta; 3 - humózní hlíny; 4 - navážky; 5 - kamenná
dlažba a 6 - zeď přemyslovského opevnění. |
o) Ze všech kvartérních sedimentů
mají největší rozšíření ve studovaném území spraše a sprašové hlíny.
Pokrývají rozsáhlé plošiny v s., z. a jv. části listu nebo vytvářejí závěje na
v. a jv. svazích. Na plošinách bývají mocné 2-5 m, v závějích 10-15 m. V oblasti
dejvického meandru, kde je vyvinuto několik sprašových pokryvů oddělených
fosilními půdami nebo polohami soliflukčních hlín zjistili Záruba - Šimek (1963)
mocnosti až 30 m !
Spraše jsou světle hnědožluté
vápnité, pórovité, siltové zeminy s typickou prismatickou odlučností, tuhé a
pevné konzistence. Obsah CaCO3 se projevuje jak rozptýleně, tak v
žilkových výkvětech (pseudomyceliích), rhizosoleniích, osteokolech či konkrecích
(cicvárech a septariích). J. Pospíšil (1977) uvádí z hostivické cihelny cicváry
velikosti až 25 cm.
Odvápněním přecházejí spraše do
sprašových hlín. Sprašové hlíny obsahují často v nepravidelných vrstvičkách
příměs písku nebo drobné úlomky hornin skalního podloží. V podloží spraší
bývají soliflukční hlinitokamenité uloženiny 2-3 m mocné (Zadní Kopanina, Libčice
nad Vltavou, Tursko, Úholičky); v oblasti Suchdola při j. úpatí Kozích hřbetů jsou
mocné až 10 m - Z. Lochmann (1991). V horizontálním směru spraše místy plynule
přecházejí do uloženin eolicko-deluviálních.
Jako základová půda jsou spraše a
sprašové zeminy málo vhodné. Jsou nedostatečně ulehlé a značně stlačitelné,
citlivé na rozdílná zatížení. Při různé šířce základů a nestejné hloubce
založení hrozí nerovnoměrné sedání budov. Spraše jsou rozbřídavé a nebezpečně
namrzavé, při silném provlhčení ztrácejí únosnost a je nebezpečí prosedání
(když jejich pórovitost n > 40 % a současně i jejich vlhkost w < 13 %), na
svazích pak nebezpečí sesouvání. O rozsáhlém sesuvu ve spraších v opuštěném
hliništi u Nikolajky na Smíchově se zmiňuje R. Šimek (1983 MS). Jako základové
půdy jsou vhodné jen pro lehké nenáročné objekty, naopak náročné objekty je
třeba zakládat v jejich podloží na skalních horninách nebo na terasových
písčitých štěrcích. Spraše jsou však dobře těžitelné a jsou vhodným
prostředím pro provádění vrtaných pilot, neboť jsou dlouhodobě stabilní i ve
svislých stěnách. U výkopů nebo odřezů (přivrácených k jihu) se v suchém
období udrží svislé stěny i několik metrů vysoké. Zemin z výkopů možno
používat i k těsnícím účelům. Pokud spraše tvoří pláň komunikací, dálnic a
rozjezdových ploch letiště je vhodné zlepšit jejich vlastnosti stabilizací vápnem.
Dle sdělení pamětníků při
zástavbě Dejvic si byli tehdejší stavebníci vědomi nepříznivých vlastností
spraší jako základové půdy a proto fasády na domech byly prováděny až po dvou i
více letech po dostavbě, kdy zdivo již mohlo vyrovnat dotvarování základové půdy.
I v současné době dochází k poruchám objektů založených na spraších (např.
při haváriích vodovodů nebo kanalizace, jako k tomu došlo např. v posledních letech
v ulici Pod kaštany). Po druhé světové válce byla většina staveb na spraších
zakládána hlubinně, do jejich podloží. Za příklad poslouží sídliště Prosek,
Letňany, Kobylisy, Malešice a Zahradní Město.
Z hlediska národohospodářského by
spraše neměly být zastavovány nejen pro své nepříznivé technické vlastnosti, ale
zejména proto, že představují matečný substrát velmi úrodných zemědělských
půd (viz kapitolu č. 19).
p) Na plošinách a mírných svazích se
vytvořily pokryvy a závěje eolických písků (např. v Troji, na údolní terase v
holešovickém meandru, dále na Žižkově, ve Vršovicích, v Lahovicích, na Jarově, v
Michli, Dolních Měcholupech, Štěrboholech aj.). Bývají mocné 1-5 m a tvoří je
jemně až středně zrnité křemenné písky s příměsí siltu. Často obsahují
oválené úlomky okolních hornin nebo střípky břidlic. Občas bývají v souvislosti
s eolickou činností přítomné obroušené větší úlomky křemenců, tzv.
"hrance". Na Žižkově a v Dejvicích byly při zemních pracech odkryty
pozůstatky periglaciálního porušení hornin v podobě mrazových klínů a hrnců;
naváté písky se nacházejí v hlubokých mrazových trhlinách a nerovnostech povrchu
na břidličném skalním podkladu (např. Žižkov, Malešice, Hrdlořezy).
Pro zakládání náročnějších staveb
nemají příznivé mechanické vlastnosti. Jsou stejnozrnné, středně ulehlé, při
zatížení značně a nepravidelně sedají. Jsou i namrzavé, ale snadno se těží.
Náročnější stavby je třeba zakládat až na horninách skalního podkladu.
r) Mírné a strmé svahy pokrývají
sedimenty deluviální. Jejich zrnitostní a litologická skladba je přímo závislá na
druhu a charakteru předkvartérního podkladu. Deluviální sedimenty převážně
hlinité, hlinitopísčité a jílovitohlinité jsou soliflukcí, dešťovým ronem a
gravitací přemístěné zvětraliny převážně staropaleozoických a
svrchnoproterozoických hornin. Příměs úlomků je často tak značná, že
přecházejí až do hlinitokamenitých sutí. Svrchní partie deluviálních profilů
bývají hlinitější. Na svazích pod hranami teras mají příměs štěrků a písků,
jindy vložky přemístěných spraší i navátých písků. Jsou mocné 1-2 m, při
úpatí svahů místy i kolem 5 m. Maximální mocnost byla zastižena v Přední
Kopanině - 19 m, v Libčicích 17 m, v Radotíně přes 10 m.
Převážně kamenitohlinité svahové
uloženiny se vytvořily také při úpatí strmých svahů údolí Vltavy a jejich
přítoků, zaříznutých do staropaleozoických a svrchnoproterozoických hornin
(Černošice, Radotín, v úseku Podbaba - Libčice nad Vltavou). Podél silicitových
kamýků a křemencových pruhů obsahují hrubé úlomky až balvany těchto hornin
(např. Ládví, Čimický háj).
Deluviální uloženiny jsou většinou jen
málo mocné a nehomogenní, ulehlé a nebývají zvodněné. Jsou poměrně únosné,
namrzavé a rozbřídavé. Neposkytují stejnorodou základovou půdu v celé ploše
stavebního objektu. Při porušení stability neuváženě vedenými výkopy a zářezy
může dojít i ke svahovým pohybům. Zpravidla mají tuhou až pevnou konzistenci.
Převážně písčitá deluvia pokrývají
svahy podél okrajů svrchnokřídových vyvýšenin, kde vznikla přemístěním eluvií
cenomanských pískovců (mezi Hostivicemi a Ruzyní, u Řep, Stodůlek, u Vinoře, ve
Veleslavíně, v Břevnově). Písčitá eluvia jsou ulehlá, málo stlačitelná. Na
svazích při úpatí křídových tabulí, kde jsou v jejich podloží zvětralé
jílovce, jsou deluvia s jíly náchylná k sesouvání (např. na svazích motolského
údolí, v ulici Pod stadiony, v Seminářské zahradě aj.).
Zakládání na deluviálních sedimentech
je třeba hodnotit individuálně podle litologického charakteru a mocnosti, podle
morfologie území a podle druhu a rozsahu uvažované zástavby. V Praze je na nich
založena většina vilových čtvrtí a méně náročných objektů.
s) Deluviofluviální (splachové)
sedimenty vyplňují mělké, protáhlé deprese, odvádějící vodu po vydatných
srážkách a v období jarního tání. Ve spodních částech plynule navazují na
údolní nivy potoků. V oblasti Máslovic a Větrušic přecházejí deprese pod hranami
svahů v hluboké strže vyúsťující do údolí Vltavy nebo jejích přítoků. Ve
svých závěrech bývají některé periodicky protékavé deprese v důsledku
postupující zpětné eroze prakticky bez sedimentární výplně. Rozsáhlé mělké
deprese nacházíme zejména v plochém reliéfu svrchnoproterozoických hornin např.
mezi Dolními Břežany, Paběnicemi, Kunraticemi a Hrnčíři.
Deluviofluviální sedimenty jsou
nedokonale vytříděné a jsou litologicky podobné nebo shodné se sedimenty okolních
svahovin. Tvoří je písčité až jílovité hlíny měkké až tuhé konzistence v
nepravidelném střídání s hlinitými písky. Častá je příměs úlomků okolních
hornin. Mohou být i humózní a místy obsahují i vložky organických zemin. Bývají
mocné od 1 do 3 m, větší mocnosti jsou poměrně vzácné (přes 5 m v Čimicích, v
Suchdole, v Ďáblicích, v Řeži). Hladina mělké podzemní vody během roku kolísá,
po větších srážkách a na jaře vystupuje až k povrchu terénu (periodické
zamokření). Sedimenty splachových depresí jsou jen podmíněně vhodné, až nevhodné
pro zakládání. Mohou být nehomogenní a značně stlačitelné, jen málo únosné a
objemově nestálé, nebezpečně až vysoce namrzavé. Mělká hladina podzemní vody
kolísá v závislosti na srážkách. Protože tvoří privilegované cesty odtoku
podzemní vody, dochází při jejich zástavbě k výraznému ovlivnění
hydrogeologických poměrů v blízkém okolí.
K deluviofluviálním sedimentům
počítáme i materiál náplavových (dejekčních) kuželů v údolí Vltavy a jejich
větších přítoků (např. při vyústění Radotínského potoka do Berounky, v
Lipencích, Velké Chuchli, kužely v Troji, na Malé Straně, na Žižkově, u Klecánek,
v Dolu u Libčic n. Vltavou, v údolí Únětického potoka, v Solopyskách, Loděnici).
Sedimenty náplavových kuželů se vyznačují variabilním zrnitostním složením,
častým střídáním vrstviček propustných a méně propustných zemin.
t) Holocénní náplavy. U Vltavy,
Berounky, Labe a v dolních úsecích větších potoků (Botiče, Rokytky) pokrývají
povrch štěrků a písků nejmladších pleistocenních teras. U drobnějších potoků
tvoří celou údolní výplň. Jsou vyvinuty jako hlinitopísčité až jílovitohlinité
povodňové náplavy, převážně měkké, ale místy i tuhé konzistence. Tvoří i
silně humózní výplně opuštěných říčních ramen (např. na Malé Straně, v
Troji a ve Stromovce, kde dosahují mocnosti 2,5-5 m, u Černošic a s. od Zbraslavi 3-4
m. V nivě Labe mezi Toušení a Brandýsem n. Labem na nich nacházíme ostrůvky
navátých písků, podobně jako u Lahovic na Vltavě. V nivě Vltavy mívají nivní
sedimenty při bázi polohy hrubších jílovitých písků a drobných štěrků, v
údolích potoků jsou často zrnitostně variabilní, někdy obsahují i vložky jílů a
bahna (např. v údolí Švarcavy u Solopysk kolem 4 m, v okolí Břvi 2,5 m, u Xaverova a
Klánovic 1-2 m), jindy zase příměs klastik (např. úseky Drahanského, Máslovického
a Podmoráňského potoka). Jsou mocné převážně od 2 do 5 m, v nivě Únětického
potoka u Trojanova mlýna dokonce 12 m (V. Ložek, 1990).
Náplavy poskytují nevhodnou základovou
půdu, protože jsou nehomogenní, velmi málo únosné, silně a nepravidelně
stlačitelné (zejména v místech vložek hnilokalů) a objemově nestálé. Hladina
podzemní vody se v nich vyskytuje jen mělce pod povrchem, který bývá zamokřen
(Radotínský potok). Umělým zvyšováním terénu v nivě leží tyto sedimenty často
hluboko pod navážkami (Roztoky, Libčice n. Vltavou, Malá Strana aj.). Při nutnosti
zástavby náročnějšími objekty je třeba používat prvků hlubinného zakládání.
V Praze a jejím okolí byla sedimentace
holocénních náplavů ovlivněna ve středověku zvýšením hladiny Vltavy po
vybudování jezů. Přehrazením řeky se zmenšil spád řeky a tím její unášecí
síla. Tím docházelo nad jezy k větší sedimentaci náplavů (Záruba - Šimek, 1964).
V profilu holocénních náplavů se
nepravidelně střídají písčité jíly, jílovité a písčité hlíny a hlinité
písky se štěrkovými polohami. Častá je přítomnost bahnitých náplavů, zejména v
opuštěných vltavských meandrech. Např. staré rameno směřující podél Čertovky
ke Karlovu mostu, přes Valdštejnskou zahradu na Klárov a odtud k bývalé Strakově
akademii (dnes Úřad vlády ČR) bylo postupně zaneseno humózními bahnitými náplavy
(Záruba - Šimek, 1964). Bahnité holocenní náplavy jsou značně rozšířeny např.
podél Čertovky a na Kampě a jsou zakryty často několikametrovými navážkami.
Obdobné náplavy byly např. zastiženy při průzkumu základových poměrů
Velkopřevorského mlýna (L. Řepka, 1969). Stáří holocénních náplavů je možno
datovat na základě keramiky, střepů a k zajímavostem patří i nález koňské
podkovy ve vrtu pro uvažovaný malostranský tunel na Kampě v hloubce 4,5 m pod
stávajícím terénem. Obdobnou sedimentární výplň lze nalézt i ve starých, dnes
zavezených příkopech kolem hradebních zdí. Sednutím Arcibiskupského paláce na
Hradčanském náměstí založeného částečně na holocénní výplni hradního
příkopu vyvolalo rozsáhlé poruchy s následnou náročnou rekonstrukcí. Tyto mladé
holocénní náplavy jsou nevhodnou základovou půdou, avšak pro svou výhodnou polohu
podél řeky byly od počátku osídlení zastavovány. V minulosti zde byly stavby
zakládány na zarážené dubové piloty nebo dřevěné rošty, později na
spouštěných studních, na základové desky a vrtané piloty. Na dubové piloty je
založena část budovy Úřadu vlády ČR, na spuštěných studních kino "U
Hradeb", na vrtané piloty hotel Intercontinental, na dřevěném roštu věž
bývalé Šítkovské vodárny u Mánesa. Rozdílný způsob založení, který vyvolal
nerovnoměrné sedání holocénních náplavů měl za následek poruchy objektů na
Rašínově nábřeží. Holocénní náplavy jsou vlivem přítomnosti jílovité složky
a často i organických látek citlivé na snížení hladiny podzemní vody, což je
nutno respektovat při výstavbě podzemních děl v historické části Prahy. Dřevěné
základové konstrukce (piloty a rošty) po poklesu hladiny podzemní vody podléhají
rychle zkáze.
u) Velmi rozšířenými uloženinami
především na území Prahy jsou antropogenní navážky a násypy, které vznikaly po
celou dobu osídlování tj. přes 1.000 let (viz i kapitoly 29 a 32). V posledních
desítiletích se k nim přidávají i nejméně žádoucí navážky komunálního,
případně i průmyslového odpadu. S nejrozsáhlejšími navážkami se setkáváme u
Vltavy. Její původně nízké břehy byly často při povodních zaplavovány,
zvláště po vybudování jezů, a voda občasně zaplavovala i nízko položené části
města. Jeho obyvatele se snažili zvyšovat území podél břehů různými navážkami.
Proto dnes lemují pravý i levý břeh Vltavy široké pruhy mocných navážek, které
dosahují na Starém Městě mocnosti až 6-8 m. Spočívají na říčních náplavech.
Vedle přirozených soudržných i nesoudržných zemin nacházíme v těchto navážkách
stavební odpad, popel po požárech i další odpad. Po požáru na Malé Straně bylo
území okolo Cihelné ulice zvýšeno navážkami z vyhořelých domů až o 3 m. O
mocnosti navážek na jiných místech svědčí mimo výsledků sondovacích prací na
příklad i zachované části původně nadzemních podlaží románských objektů pod
dnešním povrchem terénu, jako např. v Kaprově ulici (viz i kapitoly č. 29 a 32).
Značně změněný je i terén v oblasti
starých fortifikačních prací. Ve 13. století byly budovány mohutné hradby a
příkopy, které měly chránit Staré Město. V 15. století je pak opevňováno Nové
Město. Poslední rozsáhlé fortifikační práce byly prováděny v 17. a 18. století.
Zčásti se zachovaly násypy a příkopy z tohoto období až po dnešek. Při
zakládání objektů v území, kde v minulosti probíhala povrchová těžba stavebních
surovin (kamene, štěrkopísku, cihlářských surovin) jsou pro zakládání staveb
nebezpečné vytěžené prostory vyplněné navážkami. Tak např. při průzkumu pro
areál televize na Kavčích horách byla ověřena značná mocnost různorodých
navážek vyplňujících část bývalého lomu. Na základě výsledků průzkumu musel
zde být upraven projekt zástavby. Nesprávná interpretace zavážky starého opukového
lomu na Střížkově byla příčinou následného porušení budovy školy.
Jako základová půda jsou navážky
nevhodné. Jsou málo únosné, silně a nepravidelně stlačitelné. Jsou totiž
většinou nestejnorodé a neulehlé. I staré nezhutnělé navážky výkopových zemin
vykazují při přitížení velké sedání. Navážky městského odpadu obsahují
organické zbytky a jsou zcela neúnosné a často i toxické. Navážky jsou většinou
značně propustné. V okolí navážek městského odpadu vzniká nebezpečí
znečišťování podzemní vody a zvýšení její agresivity. Při případné
zástavbě je nutný podrobný inženýrskogeologický průzkum, který musí zjistit
složení a ulehlost navážek a hydrogeologické poměry. Většinou bude třeba
zakládat stavby v podloží navážek na plošné základy nebo volit hlubinné
zakládání. V dnešní době při nedostatku stavebních pozemků mají však
stavebníci snahu zastavovat veškeré dosud volné plochy, a to i s výskytem neulehlých
navážek. Zástavba takovýchto území je samozřejmě možná, je však třeba
počítat se zvýšenými náklady jak na podrobný inženýrskogeologický průzkum, tak
na vlastní zakládání objektů a vedení inženýrských sítí. Za příklad může
posloužit výstavba bytových objektů na Zbraslavi v. od Uranové ulice zakládaných na
stabilizovanou zavážku pískovny, nebo obytné domy v prostoru Podvinného mlýna ve
Vysočanech, které byly založeny na vrtaných pilotách, procházejících polohou
navážek a holocénních náplavů. Při takovémto způsobu založení však vznikají
problémy s poruchami sítí (kanalizace, vodovod apod.), neboť instalovaná podzemní
vedení uložená v nezhutněných stlačitelných navážkách si postupně sedají, na
rozdíl od vlastního objektu založeného hlubinně.
Samostatným problémem je zástavba, ale i
využívání území skládek komunálního odpadu. Tato území jsou pro zakládání
zcela nevhodná, nejen pro geotechnické vlastnosti navezeného odpadu, ale i pro
zvýšené obsahy toxicky působících prvků v pevném prostředí i půdní
atmosféře.
Geodynamické procesy
Z geodynamických procesů jsou na území
listu nejdůležitější svahové deformace. Jsou podmíněny převážně zásahy
lidské činnosti, kdy členitý terén území pražské aglomerace nutí člověka
zasahovat při výstavbě v různé míře zářezy a výkopy do svahů. Tím dochází k
porušení stability svahů a ke vzniku svahových pohybů. I když při tom zpravidla
nedochází k rozsáhlým sesuvům jsou i poměrně malé sesuvy nebezpečné, protože
zasahují většinou zastavěné okrsky. Součásné sesuvy jsou v Pražské aglomeraci
jen ojedinělé; zpravidla jde o formy uklidněné a fosilní. Časté jsou však
deformace typu sjíždění po predisponovaných plochách, vznikající po podříznutí
svahových uloženin charakteru úlomkovitých zemin ležících na jílovitých
břidlicích, popřípadě po provedení výkopů v místech, kde lavicovitě vrstevnaté
droby a břidlice jsou ukloněny konformě se svahem (např. na svazích Letenské
pláně, v Libni) a levém břehu Vltavy u Vraného.
Podle Q. Záruby - V. Mencla (1969)
se náchylnost k sesouvání projevuje zejména v souvrství králodvorských břidlic a
kosovských křemenců. O tom svědčí i několik vážných sesuvů, které vznikly v
Praze při hloubení stavebních jam a zářezů. Jako příklad uvádějí autoři sesuv,
který vznikl v bohdaleckých břidlicích při průkopu návrším Bohdalec v Michli pro
rozšíření železniční trati a komunikace, kde se během zimního období vysunul od
zářezu po ukloněných vrstvách souvislý blok o kubatuřě asi 8.000 m3. Další
sesuvy po ordovickém podloží vznikly např. při výkopových pracích v Kobylisích, v
Motole nebo ve stavební jámě stanice metra "Pankrác", kde bylo třeba celou
v. stěnu ukotvit (M. Špůrek, 1978). Náchylnost hornin tohoto souvrství k sesouvání
potvrzuje i řada menších sesuvů na strmém svahu v údolí Berounky mezi Černošicemi
a Radotínem ("Pod Staňkovkou"), které jsou zde dotovány mělkou podzemní
vodou z výše ležících miocenních písků a štěrků, zasahujících sem ze Sulavy
(V. Myslil - J. Šilar, 1953).
Pro vznik blokových pohybů jsou
příznivé podmínky na svazích okrajů křídových plošin, kde jsou křídové
pískovce a opuky se systémem vertikálních puklin uložené na relativně měkkém
podloží, tvořeném buď křídovými jílovci nebo jílovitě zvětrávajícími
ordovickými břidlicemi. Voda rozmáčí jílovité horniny v podloží, snižuje jejich
smykovou pevnost a tím i stabilitu svahu. Rozpukané pískovce se pak v blocích
odlamují a zabořují do plastického podloží (tzv. cambering). Tyto případy jsou
známy např. při výstavbě obytných domů v Břevnově, ve Strašnicích, na
Strahově, na Vidouli a na Proseku. Okraje křídových plošin by se proto neměly do
vzdálenosti alespoň 100 m od okraje zastavovat, protože větší přitížení by mohlo
porušit stávající rovnováhu svahů a vyvolat tak sesuvné pohyby. Sesuv v r. 1967 na
petřínské stráni v prostoru lanové dráhy byl vyvolán hlavně narušením funkce
štol pro jímání vody (vyražených na bázi křídových pískovců) a netěsností
vodních kanalizačních potrubí na strahovské pláni (viz obr. 24/5).
Ani území při úpatí křídových
plošin nejsou z hlediska stability bezpečná. Nacházíme zde soliflukcí nebo
dlouhodobými plouživými pohyby rozvlečené cenomanské jílovce spolu s pískovcovou a
opukovou sutí. Tyto creepové pohyby přetrvávají, což se projevuje na nakloněných
stromech, v deformacích chodníků, zahradních zídek, mělce založeného zdiva
garáží apod. (Špůrek 1979). Na prudších svazích v ostatních částech města
mohou polohy soliflukcí rozvlečených a zhákovaných vrstev popř. silurských břidlic
predisponovat vznik smykových ploch recentních sesuvů. V oblasti křídových
slínovců a vápnitých jílovců bylo zjištěno sesouvání deluvií u Bořanovic a
Sedlce. Jde o plošné mělké sesuvy na sv. svazích v místě zv. "Na
Beckově". Bezprostřední příčinou sesouvání jsou zde výrony podzemní vody z
báze výše uložených neogenních písků a štěrků do deluviálních sedimentů (Z.
Lochmann, 1991). Sesuvný svah není sanován.
Skalní řícení vznikají v pražské
oblasti ve skalních horninách na stěnách opuštěných kamenolomů (např.
Hlubočepy), v odřezech, ve strmých údolních svazích nebo v hlubokých zářezech.
Skalní řícení vznikají většinou v proterozoických drobách a břidlicích
(Libčice n. Vltavou, Roztoky, Vrané n. Vltavou). V křídových pískovcích jsou
dokumentovány řícení menších kubatur ze Strahova a Proseka. U ordovických
křemenců mají skalní řícení nejčastěji charakter sjíždění po strmě
ukloněných plochách jílovitých břidlic. Dalším morfologickým fenoménem jsou
strže a rokle.
Tab. 24-1
Technické vlastnosti hornin skalního
podkaldu a jejich normové zatřídění, platné pro území Prahy (Podle HUDKA, 1979)
|
|
rn Edef |
smyková pevnost |
ČSN |
|
(kg.m-3) (MPa) |
Cef (kPa) jef (°) |
73 1001 ÚN 73 7010
73 3050 |
proterozoikum
- droby, břidlice, prachovce |
2 500-2 700 |
800-10 000 |
300-1 500 |
38-49 |
R2 |
6 |
IIIa-V |
2 050-2 350 |
30-250 |
300-150 |
22-43 |
- |
4-5 |
VIa-VII |
-slepence |
2 500-2 700 |
1 000-12 000 |
300-1 500 |
39-50 |
R1-2 |
6-7 |
III-IV |
2 150-2 350 |
30-300 |
10-150 |
30-44 |
- |
4-5 |
VI-VIIa |
- silicity |
2 600-2 750 |
5 000-20 000 |
500-2 000 |
45-52 |
R1 |
7 |
I-III |
- |
- |
- |
- |
- |
- |
- |
- bazalty |
2 500-2 700 |
1 000-15 000 |
400-1 700 |
39-50 |
R1 |
6-7 |
II-V |
2 150-2 450 |
20-300 |
10-150 |
30-44 |
- |
4-5 |
Va-VII |
paleozoikum
- žilné horniny |
2 500-2 700 |
800-1 200 |
300-1 500 |
39-50 |
R1 |
6-7 |
III-V |
2 150-2 450 |
20-300 |
10-150 |
30-42 |
- |
4-5 |
Va-VII |
- tufy, tufity, tufitické břidlice |
2 500-2 650 |
250-2 500 |
100-600 |
32-42 |
R3 |
5-6 |
IV-Va |
2 100-2 350 |
20-150 |
10-75 |
24-34 |
- |
3-4 |
VIa-VIIa |
-granit (říčanský typ, sázavský typ) |
2 700 |
|
|
|
R1 |
6-7 |
|
- |
|
|
|
- |
5 |
|
- křemence |
2 500-2 700 |
800-8 000 |
200-1 500 |
40-49 |
R1 |
7 |
III-V |
- |
- |
- |
- |
- |
- |
- |
-jílovité
břidlice
(králodvorské, bohdalecké, vinické, libeňské, dobrotivské, olešenské, liteňské) |
2 400-2 650
2100-2 350 |
200-1 500
12-100 |
60-300
10-70 |
30-40
19-30 |
R2-3
- |
4-5
3-4 |
Va-VI VII-VIIa |
- droby,
pískovce, prachovité břidlice, prachovce
(třenické, milínské, dobrotivské - ve vývoji drob -, klabavské, šárecké,
letenské, zahořanské, polyteichová facie bohdaleckého souvrství, kosovské, srbské) |
2 500-2 700
2 150-2 450 |
250-3 500
20-200 |
60-1 200
10-90 |
31-45
22-38 |
R2-3
- |
5-6
3-5 |
IV-Va VIa-VIIa
|
- vápnité
břidlice s vložkami vápenců (liteňské, dalejské) |
2 500-2 650
2 100-2 400 |
250-2 000
12-120 |
80-450
10-70 |
30-40
19-30 |
R2-3
- |
4-5
3-4 |
V-VI VIa-VIIa |
- vápence
(deskovitě a lavicovitě vrstevnaté (kopaninské, přídolské, slivenecké,
řeporyjské, dvorecko-prokopské, zlíchovské, třebotovské, chotečské) |
2 500-2 700
2 150-2 450 |
1 000-10 000
30-300 |
300-1 200
20-150 |
34-44
20-33 |
R2
- |
6
4 |
IIIa-V VIa-VIIa |
deskovitě
a lavicovitě vrstevnaté s vložkami břidlic (přídolské, lochkovské,
dvorecko-prokopské) |
2 500-2 700
2 150-2 450 |
700-6 000
20-250 |
150-1 000
15-120 |
33-43
19-32 |
R2
- |
5-6
3-4 |
IV-V VIa-VIIa |
mezozoikum
(svrchní křída)
- jílovce, písčité jílovce, prachovce ( perucké s.) |
2 100-2 250
- |
15-50
- |
70-250
- |
13-26
- |
R4
- |
4
- |
VI-VII VII |
-
pískovce, glaukonitické pískovce
( korycanské s.) |
1 850-2 250
1 750-2 100 |
300-2 000
40-200 |
50-150
10-50 |
34-42
30-38 |
R4
- |
5
3-4 |
V-VI VIa-VIIa |
- písčité
slínovce, spongility (“opuky”) -bělohorské s. |
2 000-2 350
1 850-2 150 |
500-4 000
20-200 |
150-1 000
20-150 |
38-44
20-33 |
R2-3
- |
5
3-4 |
IIIa-V VI-VIIa |
Hodnoty v 1. řádku platí pro horniny
nezvětralé středně (málo) rozpukané - HUDEK 1979
(podle ČSN 73 1001 platí pro horniny zdrav
Hodnoty ve 2. řádku platí pro horniny zvětralé středně (značně) rozpukané -
HUDEK 1979
(podle ČSN 73 1001 odpovídají horninám mírně až silně zvětralým)
rn (kg.m-3) objemová hmotnost
horniny v přírodních podmínkách
Edef (MPa) statický modul celkové deformace (přetvárnosti)
Cef (kPa) efektivní (zdánlivá) soudržnost
jef (°) efektivní úhel vnitřního tření
ČSN 73 1001 Základová půda pod plošnými základy
ČSN 73 3050 Zemné práce
ÚN 73 7010 Tunely a jiné podzemní stavby |
Tab. 24-2
Vlastnosti vybraných zemin v Pražské aglomeraci |
|
|
fosilní zvětraliny proterozoických
drob, břidlic a prachovců |
fosilní zvětraliny ordovických
jílovitých břidlic |
spraše
(levý břeh Vltavy) |
DRUH ZKOUŠKY |
min |
max |
n |
min |
max |
n |
min |
max |
n |
Plasticita |
Mez
tekutosti WL % |
24,0 |
75 |
62 |
23,6 |
61,2 |
203 |
22,9 |
71,5 |
241 |
Mez
vláčnosti WP % |
14,7 |
34 |
62 |
11,9 |
36,9 |
203 |
15,0 |
36,2 |
241 |
Číslo
plasticity IP |
3,1 |
48,8 |
60 |
7,7 |
37,4 |
203 |
4,9 |
47,0 |
239 |
Přir. vlhkost tíhová Wn % |
4,3 |
49,3 |
63 |
2,5 |
32,81 |
178 |
4,2 |
33,0 |
230 |
Přir. vlhkost objemová Wo % |
19,3 |
46,5 |
18 |
22,2 |
39,3 |
12 |
17,0 |
43,33 |
150 |
Číslo konzistence Ic |
0,54 |
2,13 |
27 |
0,67 |
1,84 |
39 |
0,47 |
1,50 |
116 |
Měrná hmotnost rs (kg.m-3) |
2 648 |
2 870 |
48 |
2 567 |
2 879 |
91 |
2 438 |
2 826 |
195 |
Objemová
hmotnost zeminy |
suché
rd
(kg.m-3) |
1 119 |
2 113 |
28 |
1 560 |
2 319 |
68 |
1 366 |
2 040 |
205 |
přir.
vlh. rn
(kg.m-3) |
1 670 |
2 332 |
28 |
1 850 |
2 510 |
68 |
1 670 |
2 240 |
206 |
Pórovitost n % |
23,0 |
51,2 |
25 |
12,60 |
42,4 |
63 |
28,8 |
47,6 |
159 |
Stupeň nasycení Sr |
0,56 |
1,01 |
22 |
0,57 |
1,0 |
53 |
0,27 |
0,98 |
24 |
Obsah uhličitanů % |
0,0 |
5,8 |
40 |
0,0 |
8,9 |
153 |
0,6 |
33,2 |
148 |
Obsah organ. látek % |
0,0 |
2,6 |
31 |
0,06 |
6,8 |
149 |
0,0 |
12,8 |
108 |
Souč. propustnosti k cm. s-1 |
|
|
|
|
|
|
3,86 . 10-8 a 1,30 . 10-6 |
Smyková
pevnost |
Ig
Ř |
|
|
|
0,197 |
0,62 |
6 |
0,0 |
0,6 |
10 |
Ř
° |
|
|
|
6° |
41° |
44 |
0,0° |
37°30´ |
26 |
soudržnost
c MPa |
|
|
|
0,0 |
0,08 |
43 |
0,002 |
0,061 |
24 |
min = minimální hodnota |
max = maximální hodnota |
n = počet zkoušek |
Strmé údolní svahy Vltavy, Berounky a jejich přítoků porušují četné strže. Tam,
kde jsou svahy budovány měkkými, snadno zvětrávajícími břidlicemi jsou dna strží
vyplněna přemístěnými zvětralinami těchto hornin. Většinou jsou však tyto rokle
bez sedimentární výplně. V jz. části listu jsou četné strže zahloubené do
vápenců údolí Radotínskéhé potoka v úseku od Chýnice až po ústí do Berounky.
Ponejvíce jsou však strže vyvinuty v proterozoických horninách v hluboce
zaříznutém údolí Vltavy pod Prahou mezi Podbabou a Libčicemi nad Vltavou a jejich
přítocích. Mají velmi příkrý spád, v příčném profilu tvar "V". Jsou
hluboké od 3 do 15 m, sedimentární výplň zpravidla chybí. Většinou jsou v
průběhu roku periodicky protékány; některé mají stálý vodní tok (Větrušice,
Klecany). Při vyústění strží se místy vytvořily výplavové kužele (Libčice nad
Vltavou, Klecánky aj.).
|