ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ > Příroda, krajina a zeleň > Parky a zahrady

Zahrada Kinských - místa zájmu

Letohrádek Kinských

Letohrádek v zahradě vily KinskýchLetohrádek Kinských, nově též zvaný Musaion, je předměstská klasicistní vila z 19. století stojící v Kinského zahradě v Praze na Smíchově. Zámek nechal v letech 1827-1831 vystavět kníže Rudolf Kinský na místě zpustlých vinic cisterciáckého kláštera v Plasích, na pozemcích, které jeho matka kněžna Růžena Kinská odkoupila v roce 1799. Reprezentativní empírový letohrádek byl zbudovaný dle projektu vídeňského architekta Jindřicha Kocha, který projektoval i hospodářskou budovu v dolní části pozemku, zvanou Švýcárna. Detaily trojkřídlé přízemní klasicistní budovy, která obklopovala spolu se stájí a kůlnami dvůr otevírající se směrem na západ, rozpracoval E. Kozlík. Osově souměrná a slohově čistá klasicistní stavba o dvou patrech je vně strohá. Hlavní, to jest východní průčelí, je trojosé, člení je předložený portikus s terasou nesenou čtyřmi dórskými sloupy. Rizalit, členěný čtyřmi pilastry s kompozitními hlavicemi a trojúhelným tympanonem, je prolomen třemi segmentově zaoblenými francouzskými okny. Široké osové schodiště, od podesty dvojramenné, s horním osvětlením vede v 1. patře do salónu. Původně schodiště zdobily dvě sochy, Psyché a Vlasta. Psyché vytvořil italský sochař Antonio Canova a Kinští ji před prodejem vily přemístili do zimní zahrady svého paláce ve Vídni. Vlasta, která byla převezena na zámek v Chocni, je dílem českého sochaře Emanuela Maxe. Čtvercový salón o ploše 60 metrů čtverečních má čtyři osově řešené vchody, každý mezi dvěma sloupy, a klenbu prolomenou kruhovým oknem (oculus). Daleký výhled z terasy (balkónu) je komponován osově ke Staroměstskému náměstí, na němž je v ranním slunci dobře vidět palác Kinských, hlavní sídlo rodiny. Z původního vybavení interiérů se zachovaly dřevěné zlacené lustry, nástěnné svícny, ostění dveří, většina zlaceného mosazného kování a zábradlí schodiště. Součástí letohrádku je park o rozloze přibližně 17 hektarů s rybníčky a vodopádem navržený Františkem Höhnelem a dokončený roku 1860 Bedřichem Wünscherem. Vodu z horních částí Petřína do objektu přivádělo několik štol. Nejlepší voda vedla Zámeckou štolou a byla využívána výhradně pro potřeby zámku. Ke koňským stájím vedla štola V Kaštánkách. Od roku 1901 je sídlem Národopisného muzea zaměřeného na tradiční lidovou kulturu Čech, Moravy a Slezska. Pro lepší přístup návštěvníků byl proražen vchod do Hladové zdi a Kinského zahrada tak byla spojena s Petřínskými sady. V květnu roku 1958 byl objekt vyhlášen národní kulturní památkou. Sbírky zůstaly v letohrádku až do roku 1986, kdy byl objekt pro havarijní stav uzavřen. Po roce 1989 připadl objekt městu, které však nenalezlo na rekonstrukci potřebné finanční prostředky. Trámy a krovy napadla dřevomorka, interiéry byly poškozeny plísní a do základů budovy pronikla spodní voda. Od té doby byla stavba evidována Národním památkovým úřadem v seznamu nejohroženějších nemovitých památek České republiky. V roce 1993 byla budova předána Magistrátu hl. města Prahy, který ji nechal z hygienických důvodů vyklidit a zajistil její sanaci a nejnutnější opravy. V roce 1999 byl letohrádek opět zaknihován na Národní muzeum. V roce 2003 byla zahájena celková rekonstrukce stavby, která skončila v roce 2005. Před znovuotevřením veřejnosti v říjnu 2005 byl letohrádku udělen název Musaion (z řeckého museion – chrám múz). V budově se, stejně jako před rekonstrukcí, nachází národopisná expozice Národního muzea. Nově vytvořená stálá expozice, v roce 2007 nominovaná na cenu Evropské muzeum roku, představuje každodennost venkova i sváteční chvíle tradiční vesnice 19. a 1. poloviny 20. století.  Národopisné muzeum nabízí výstavy představující unikáty lidové kultury českých zemí i Evropy, vystoupení folklorních souborů, kurzy tradičních řemesel a rukodělných technik, kurzy lidových tanců, výtvarné dílny, folklorní slavnosti, koncerty, semináře a odborné prezentace. Expozici spravuje Etnografické oddělení Historického muzea Národního muzea, které také v Národopisném muzeu sídlí.
GPS souřadnice: 50°4'36.840"N, 14°23'55.490"E

 

Hladová zeď

Tuto hradbu nechal vybudovat v letech 1360 - 1362 český král a císař Karel IV. (1346-1378) jako stavbu posilující opevnění Menšího Města pražského (Malá Strana) a rovněž Pražského hradu proti případnému útoku ze západní a jižní strany. Dalším účelem bylo rozšíření prostoru pro městskou zástavbu, která byla doposud tísněna starým přemyslovským opevněním. Zeď se táhla od prostoru Újezdu až po Strahov a dál za něj k Hradčanům, dosahovala výšky 4 - 4,5 metru při šířce 1,8 metru a zpevňovalo ji osm věží. Opatřena byla cimbuřím, ochozem a střílnami; jako stavební materiál byla užita opuka. Díky ní se podstatně rozšířil prostor chráněný fortifikačně, např. o Petřín či Újezd. Název Hladová se objevil až později a odvozuje se od hladomoru z roku 1361, kdy patrně část chudiny našla jistotu výdělku v těch krušných časech na stavbě opevnění, jež ovšem vznikalo pouze ze strategických důvodů.
GPS souřadnice: 50°4'50.520"N, 14°24'5.530"E

 

Pomník Hany Kvapilové

Jan Štursa (1880-1925) pracoval na této plastice více než tři roky, od roku 1909, kdy vzniklo několik studií včetně dynamického sedícího aktu Dáma se škraboškou. Hana Kvapilová, obdivovaná a milovaná herečka Národního divadla, zemřela v roce 1907. Záhy po tom se stala objektem tvůrčího zájmu několika sochařů Štursovy generace, z nichž nejlepších výsledků dosáhli Bohumil Kafka a Josef Mařatka. Štursa při hledání koncepce pomníku vyzkoušel také stojící figuru. Právě v té době, po odpoutání od secesního symbolismu, nalezl v dynamicky otevřených kompozicích smyslných ženských aktů (Messalina, Sulamit Rahu) novou, zcela osobitou uměleckou cestu. Přesto se u tohoto pomníku rozhodl pro jiné, klasičtější a tradičnější pojetí. Postava jedné z nejznámějších rolí Kvapilové Paní z námoří (Henrik Ibsen) sedí mírně zakloněna v křesle. Obrys sochy je vláčný, do sebe uzavřený. Objem je sochařsky plný, modelace velmi citlivá a hladká. Tvář má zřetelně portrétní rysy, je zasněná a melancholická. Každý detail podřídil Štursa celku. Nic nenarušuje projasněnost a nadčasovost díla. Vznikl tak sice klasický, ale nekonvenční a umělecky přesvědčivý pomník, v němž autor nalezl rovnováhu mezi vnitřním výrazem a vnější formou. Pomník, který do mramoru přivezeného z tyrolského Laasu vysekal Štursův dvorní kameník Otakar Velínský, byl osazen u jižní zdi zahrady Kinských v roce 1914.
GPS souřadnice: 50°4'35.699"N, 14°23'56.906"E

 

Dolní jezírko se sochou Herkula

Dolní jezírko se sochou Herkula v zahradě vily KinskýchVodovod zásobující letohrádek a přilehlé pozemky vodou nechal vybudovat kníže Rudolf Kinský v letech 1829-31. Využil vyvěrajících podzemních pramenů a jejich vydatnost zvýšil vybudováním štol. Toto zajímavé soukromé dílo napájelo tehdy tři velké kašny, dvacet tři malých kašen a tři jezírka.
Současné spodní jezírko má oválný tvar, voda stéká po kamenité stěně z malé vrchní nádrže. V jezírku je umístěna socha Herkula. Jedná se o raně barokní pískovcovou sochu z konce 17. století, která byla do zahrady přenesena v roce 1938 z Kampy.
GPS souřadnice: 50°4'39.908"N, 14°23'53.722"E

 

Horní jezírko se sochou lachtana

Horní jezírko se sochou lachtana v zahradě vily KinskýchJan Lauda (1898-1959) vytvořil řadu plastik zvířat, z nichž k nejzajímavějším patří Čáp v zahradě Šternberského paláce na Hradčanech. Sochařsky ještě kvalitnějším dílem je Lachtan z roku 1936, který existuje v několika bronzových odlitcích. Jeden z nich je součástí exteriérové sochařské výzdoby zámeckého parku na Zbraslavi. Další odlitek byl umístěn v horním jezírku zahrady Kinských roku 1953, jež bývá mylně označován jako rok vzniku plastiky. Lauda, jeden z výrazných představitelů českého moderního nedogmatického realismu, který ctil monumentální plastickou formu, zvolil pro Lachtana jednoduchý, v proporcích vyvážený syntetický tvar s plným objemem a hladkou modelací povrchu. Vytvořil tak jednu z nejlepších sochařských podob zvířat v české plastice 20. století.
GPS souřadnice: 50°4'44.689"N, 14°23'53.078"E

 

Dřevěný kostelík sv. Michala

Pravoslavný kostel sv. Michala v Zahradě Kinských (autor fotografie Jiří Šebek)Trojvěžový kostel sv. Michala je dřevěná stavba, která se tyčí asi v polovině prudkého svahu zahrady, na umělé plošině poblíž bývalého domu zaměstnanců. Sakrálním účelům původně sloužil v obci Velké Lúčky na Podkarpatské Rusi poblíž Mukačeva. Řeckokatolická svatyně byla zbudována někdy ve druhé polovině 18. století, ale již v roce 1793 došlo k prvnímu přemístění objektu do obce Medvedevcy (severně od Mukačeva). V roce 1929 slavila Československá republika svatováclavské milénium, spojené s vysvěcením dokončené katedrály sv. Víta, a zároveň desáté výročí připojení Podkarpatské Rusi. Tehdy ožila starší idea dobudování skanzenu lidové architektury, resp. národopisných sadů v areálu zahrady Kinských (již dříve zde byly instalovány dřevěná zvonička, kříž z Dolních Bojanovic u Hodonína a pískovcové sloupové sluneční hodiny od kostela sv. Prokopa na Žižkově). Z iniciativy pozdější vedoucí Národopisného oddělení Národního muzea Drahomíry Stránské došlo při této příležitosti k opětovnému rozebrání kostelíka a jeho převezení po železnici do Prahy. Sestavením byla pověřena tesařská firma Zeman ze Smíchova, slavnostní otevření se uskutečnilo 10. září 1929, v den 10. výročí podpisu mírové smlouvy v Saint-Germain. Základem bývalé pravoslavné svatyně jsou tři přibližně čtvercové prostory, nad nimiž se zdvíhá stejný počet roubených vížek čtvercové základny s několika stupňovými pyramidálními stříškami. Jednotu celé stavby zdůrazňuje spodní část šindelové střechy podepřená sloupky, která obkružuje celou budovu a vytváří pod střechou ochoz s předsíňkou u vchodu. Dominující věž o výšce přes 17 m je vyzdvižena nad prostorem vyhrazeným pro ženy, nižší za ní kryje mužskou část, nejnižší je nad kněžištěm. Bíle, zeleně a červeně polychromované věže, jako symboly pro víru, naději a lásku, jsou zakončeny barokně formovanými cibulovitými makovicemi s řeckými kříži. Vnitřní vybavení kostela bylo již dříve z bezpečnostních důvodů uloženo v Národopisném oddělení Národního muzea. Popis původní sestavy se však zachoval v podání D. Stránské. Na ikonostasu (vysoké stěně oddělující věřící od vlastní svatyně se skrytým oltářem) bylo několik řad obrazů s postavami světců. Další obrazy (Boží Matky s děťátkem, apoštolů Petra a Pavla a sv. Antonína a Fedosia) zdobily stěny hlavní lodi. Oltář s obrazem umučeného Krista doplňovaly prosté řezby, trojramenné svícny, skříňka k uschovávání bohoslužebného náčiní a jednoduchá truhla. Osud památky byl poté několikrát ohrožen. Násilné připojení Podkarpatské Rusi k Maďarsku v roce 1939, sovětská anexe o pět let později a zákaz řeckokatolické církve v Československu krátce po válce způsobily ztrátu zájmu o stavbu i oblast jejího původu. Kostelík ponechaný svému osudu sloužil dlouhá léta jako skladiště. Ještě v roce 1992 byl stav celého objektu katastrofální, zejména šindelové krytiny. V průběhu 90. let se kostel podařilo zrekonstruovat a konzervovat. V současné době je kostel součástí sbírek Národopisného oddělení Národního muzea v Praze.
GPS souřadnice: 50°4'42.317"N, 14°23'53.899"E

 

Hranolové sluneční hodiny

Boží muka se slunečními hodinami v Zahradě KinskýchV horní části Kinského zahrady při západním okraji nejvýše položeného jezírka stojí 5m vysoký pískovcový sloup s hranolovými slunečními hodinami na vrcholu. Ve stěnách hranolu jsou vytesány reliéfní postavy Krista a ochránců před morem. Polosy – stínové tyče rovnoběžné se zemskou osou, byly jistě voleny přiměřeně postavám ve výklencích. Nikdo by tedy sluneční hodiny na sloupu nehledal. Sokl sloupu má tvar pravidelného čtyřbokého hranolu s délkou strany 58 cm, výškou asi 1 m a orientovaného svými úhlopříčkami do hlavních světových stran. Na soklu leží čtvercová deska o straně 77 cm, která nese přibližně válcový sloup, zakončený pravidelným čtyřbokým hranolem s křížem na vrcholu. Stěny hranolu jsou opatřeny výklenky s postavami svatých – nositelů různých tvarů polosu – a číselníky poloorlojních hodinových arabských čísel. Ve výklenku jihovýchodní stěny (obrácená k jezírku) hranolu je ukřižovaný Kristus, z jehož boku, coby polos, trčí kopí jako ukazatel hodin. Na rámu kolem výklenku jsou vytesány číslice 4 až 11 dopoledních hodin, 12 h a dále číslice 1 a 2 odpoledních hodin. Číselník je doplněn nápisem SMILVG SE NAD NAMI. Jihozápadní stěna má ve výklenku sv. Rocha, ochránce proti moru, z jehož levé ruky jako polos ční asi poutní berla. Kolem výklenku jsou čísla hodin 10, 11, 12 a 1 až 8 a nápis ORODVG ZA NÁS SWATY ROCHV. Stěna obrácená k severozápadu obsahuje sedící postavu sv. Rozálie, která asi v pravé ruce držela (polos chybí) stvol lilie mířící šikmo vzhůru k oblakům. Stín lilie ukazoval na odpolední hodiny 4 až 8, které jsou však chybně vytesány v uvedeném pořadí odshora dolů místo zdola nahoru. Na rámu je nápis SWATÁ ROSALIA ORODVG ZA NAS. Na severovýchodní stěně je postava mučedníka sv. Šebestiána upoutaného k pahýlům stromu v obvyklé poloze. Polosem je dlouhý šíp, vyčnívající z jeho hrudi šikmo vpravo nahoru. Kolem výklenku jsou číslice ranních hodin 4 až 8, doplněný nápisem SWATÝ SEBASTIANE ORODVG ZA NÁS. Z dalších letopočtů je důležitý letopočet 1686, vytesaný zespoda na rozích čtvercové desky pod hranolem s hodinami. Svou důležitost má i nápis vytesaný kolem hlavice válcového sloupu GIRZI.IAN.BAISMAN Z RISENBERGKV. Bude to pravděpodobně jméno objednavatele sloupu. Poslední nápis je vytesán na všech čtyřech stranách krychlovitého soklu pod křížem, a to WISWOBODTE NAS OD WSEHO ZLEHO. Sloup pravděpodobně stával na Žižkově v blízkosti nynějšího kostela sv. Prokopa.
GPS souřadnice: 50°4'44.688"N, 14°23'52.094"E

 

Švýcárna

Švýcárna vznikla v době stavby letohrádku Kinských. Leží vpravo od pěšiny vedoucí k letohrádku z náměstí Kinských. Budova je využívána Národním muzeem.
GPS souřadnice: 50°4'42.480"N, 14°24'7.539"E


Přírodní památka Petřínské skalky

Při cestách v horní části zahrady se nacházejí četné skalní výchozy, skály a skalky, mnohdy s umělými jeskyněmi. Na jejich povrchu je vidět pod spontánními výtvory některých návštěvníků i povrchové tvary a mikrotvary reliéfu, vznikající selektivním zvětráváním horniny, například voštiny. Skály a skalky jsou chráněny jako přírodní památka od roku 1988. Chráněné území má rozlohu 10,55 ha a zabírá horní část svahů Petřína v blízkosti vrcholové plošiny, přičemž obkružuje vrchol Petřína od Strahovského kláštera až k zahradě Kinských. Skalky tvořené pískovci svrchní křídy jsou pokryty lesními porosty s přirozeným rázem. Tyto polopřirozené dubohabrové lesy jsou v ostrém kontrastu s ovocnými a okrasnými zahradami v jiných částech Petřína.
GPS souřadnice: 50°4'49.652"N, 14°23'59.453"E

Tisk 14.3.2013 | Jiří Stach | Přečteno: 14996 x
 
 
Powered by PubliX  |   Kontaktujte nás  |  Textová verze  |   Mapa serveru  |  Prohlášení o přístupnosti  |  Tisk  |  E-mail  |  RSS
Nahoru